Pravěká stezka musela vést také od Kácova až do Polabí, jak nám naznačují četné archeologické nálezy ve zdejší krajině. V pravěku, lokalita kolem Kácova trvale obydlena nebyla. Pravěký člověk sem podnikal pouze průzkumné výpravy za novými nalezišti amfibolitu a krystalického vápence. Z bílého vápence se vyráběly, tolik žádané a módní, ozdobné masivní náramky, které se zpracovávaly až v Polabí. Taktéž z období keltského nemáme žádné doklady o trvalém osídlení. Zdejší krajina byla příliš zalesněná, drsná a málo průchodná. Také pro prvé Slovany byla značně kamenitá a nevhodná pro zemědělskou činnost. Teprve na počátku 13. století dochází k částečné kolonizaci a k zakládání menších osad: Střímelice (Český Šternberk), Soběšín, Měchnov, Otryby. Kolem Kácova vedla stará zemská stezka a již za raného středověku zde byl upravovaný brod. Později se zde převáželo a Kácovští vybírali mýtné za převoz osob a povozů.
Obec Kácov (Kaczow) je poprvé písemně zmiňován k roku 1352, ale jeho historie sahá podstatně dál do minulosti. Předchůdcem kácovské tvrze byl hrad, který stával 1,5 kilometru jihozápadně od městečka. Vystavěn byl na vysokém skalním útvaru, nad levým břehem Sázavy, již ve 14. století. Hrad nazývaný „Starý hrad“, „Hrádek“, později „Pustý hrad“ je písemně doložen teprve roku 1412. Kácovský statek se rozdělil mezi několik majitelů a to vedlo k tomu, že hrad zpustnul. Jako pustý se uvádí již roku 1459 (Kuča 1997). Historický průzkum hradu zde prováděl Tomáš Durdík, který také je autorem zatím jediného terénního náčrtku této zříceniny. Hrad byl vystavěn na dosti neobvyklém skalnatém útvaru, který nad řekou tvořil téměř svislou skalní stěnu, na bocích byly hluboké rozsedliny. Pouze čelní přístupovou stranu odděloval hluboký příkop. Před čelem hradu stál strmý svah, jehož široká plocha hradní areál značně převyšovala. To bylo pro hrad značně nevýhodné a s rozvojem dělostřelby, se šance hradu na obranu snižovaly. Jádro hradu se skládalo z obytných budov, hlavní hradby a polookrouhlé věže. Uvnitř jádra se nalézala do skály vysekaná cisterna na vodu. Studnu tu nemůžeme předpokládat, vzhledem k značné výšce skalního výběžku. Tomáš Durdík tu objevil skromný parkán a vstupní bránu, ke které vedla dřevěná lávka. Na ní doléhal padací most. Za širokým příkopem mohla být menší „štítová zeď“, která by chránila jádro hradu. Podobná situace byla i na jihočeském hradě Dobronice. Kácovský hrad se rozsahem blížil nejvýstavnějším tvrzím. Po opuštění, byl hrad znovu částečně opraven a obýván ještě ve druhé polovině 15. století, což nám dokládají nálezy keramiky.
Městečko Kácov a hrad držel rod Černčických z Kácova, roku 1365 je připomínán Ješek z Černčic na Kácově, 1377 jeho syn Vítek, dále Jindřich a jeho synové Beneš a Jindřich (1392- 1412), kteří si panství rozdělili. Na polovinu byl dělen hrad, statek, tvrz i městečko. Po roce 1412 dochází k dalšímu dělení majetku. Ve 40. letech 15. století Kácov drželi Košíkové z Košíně a následně Kuneš z Olbramovic. Kolem roku 1535 Kácov držel Jan Tetour z Tehova a po jeho smrti (1541) jeho synové Lev a Bedřich. Dalšími vlastníky byli Čejkové z Olbramovic (1555- 1623), za kterých došlo ke konfiskaci panství. Od roku 1623 se stal držitelem Jan Werde z Werdenberku, po něm Valdštejnův finanšník Jan de Witte z Lilienthalu, pak vdova Anna, rozená Z Glamhova. Po ní získala Kácov Benigna Kateřina z Lobkovic (1635) a její syn Vilém Popel z Lobkovic. Roku 1656 Kácov vlastní František Scheidler a od roku 1682 jeho syn. V roce 1701 je majitelem městečka František Bohumír z Kaisersteinu a v letech 1711 -1725 vdova Marie Renata. Roku 1711 se ujímá panství Karel Jáchym Breda, který proslul svojí krutostí k poddaným. Od roku 1725 Karel Richard Schmidlin ze Schmidlinu. V letech 1726 – 1741 Kácov držela Anna Marie Toskánská a po ní bavorští vévodové, (1805 -1847) salcburský kurfiřt Ferdinand, kterého od roku 1814 vystřídal velkovévoda toskánský. V roce 1847 kupuje Kácov císař Ferdinand V. Po vyhlášení samostatného Československa, v roce 1918, přechází zámek a ostatní majetek na stát.
V druhé polovině 17. století je obnovena kácovská fara, při které vznikla i škola. V roce 1692 byla Černčickými z Kácova škola rozšířena. Patrová dvoutřídní škola byla postavena teprve v roce 1808. Zatímco v sousedním Českém Šternberku nesla nová škola letopočet 1804. Kácovská fara je připomínána k roku 1360. Za Anny Marie Toskánské vzkvétalo nejen městečko, ale i kostel, kterému darovala ostatky svatých, instalovala kostelní hodiny a nechala zhotovit nový oltář. Na náměstí dala vystavět kašnu a přivedla do Kácova tolik potřebný vodovod. Náměstí zdobí dodnes krásné sousoší Blahoslavené P. Marie, se sochami čtrnácti pomocníků z roku 1730. Anna Marie Toskánská dala postavit, také v letech 1726 -33, reprezentativní barokní zámek.
V polovině 15. století byla vystavěna nová tvrz na kraji skalnatého srázu, na místě dnešního zámku. Obě tvrze (hrad a nová tvrz) existovaly nějakou dobu současně. Nová tvrz je doložena k roku 1473, kdy ze tří čtvrtin náležela Kunešovi z Olbramovic. Roku 1555 se při ní uvádí i dvůr. Při selských bouřích v roce 1627 byla vypleněna vzbouřenými sedláky. Tito vzbouřenci přepadli i sousední zámek Český Šternberk. Tvrz nechala rozšířit roku 1635 Benigna Kateřina z Lobkovic a přestavěla ji postupně na pozdně renesanční zámek. Zámek měl kamenné přízemí a dřevěné patro. Po třicetileté válce nechal značně zpustlý zámek (1665) upravit František Scheidler. Zámek přestal brzy vyhovovat barokní šlechtě a neodpovídal novým požadavkům na pohodlí. Anna Marie Toskánská dala strhnout dřevěné patro a nechala postavit pohodlný barokní zámek. Za tím účelem pozvala do Kácova architekta a stavitele Václava Špačka, políra B. Bláhu a kameníka P. Baumgartnera. Z vlastní renesanční stavby byly použity jen obvodové a základové zdi. Zcela zaniklo opevnění, které ztratilo svoje opodstatnění. Stavba, situovaná ve svahu, je směrem do nádvoří pouze jednopatrová, zatímco do průčelí k řece, je dvoupatrová. Protáhlá stavba nese bazilikální nástavce, na bocích hranolové přístavky, cibulovitě zastřešené, Fasáda má bohatou štukovou výzdobu, jsou zde slepá okna s iluzivními malbami od F. Císaře. Štukovou výzdobu dostala i kaple a podílel se na ní B. Mattoni. Novogotické fresky v zámku jsou od Karla Josefa Moraviniho. Nad zámeckou střechu vystupuje pavilon, který osvětluje ústřední prostor zámku.
Nejstarší podobu farního kostela Narození Panny Marie, na žádné ikonografii nemáme dochovanou. Kostel ze 14. století byl v polovině 18. století barokně přestavěn. Klasicistní úpravy pocházejí z roku 1819. V roce 1845 byl kostel poničen vichřicí a teprve v roce 1862, na podnět bývalého císaře Ferdinanda Dobrotivého, upraven a stavebně sjednocen. Oltářní obraz pochází z roku 1860 a namaloval jej Josef Hellich. Kostel je trojlodní s pravoúhlým presbytářem, k němuž se na jižní straně napojuje sakristie. Zámek původně spojovala s kostelem krytá chodba. Obnovená fara je barokní, z roku 1718. Sousoší - statue čtrnácti svatých pomocníků vytvořili v roce 1730 polír B. Bláha, kameník P. Baumgartner a sochaři O. Dubke a J. Hofer.
Mgr. Jan Heřman
Použitá literatura:
Durdík, T. 2000: Zříceniny hradů, tvrzí a zámků. Střední Čechy. Praha.
Heřman, J. 2009: Z ikonografie středního Posázaví. Vlašim.
Kuča, K. 1997: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl II. Praha.
Zavadil, J. A. 1914: Kutnohorsko slovem i obrazem. Kutná Hora.
