Benešané vás znají jako autora první sochy, která po sametové revoluci díky benešovskému muzeu umění obohatila veřejný prostor města. Zprostředkovávala podnětnou myšlenku, mohl byste ji popsat?
Antonín Kašpar: Socha se jmenuje JEHLAN PRO UPOUTÁNÍ VZDUCHOLODÍ. Chtěl jsem vzdát hold odvážným lidem, snílkům, vzduchoplavcům atd., kteří riskují a vydávají se na nové, neprobádané cesty. Mohou zakotvit na určitém místě a upoutat svou vzducholoď. Vždy ale mají mít na paměti, že – pokud se sami sníží nebo nechají ponížit, může jejich plavidlo narazit na hrot jehlanu a být nenávratně zničené. Dr. Juříková z Národní galerie ke mně do ateliéru přivedla ředitele, zakladatele benešovského muzea umění Tomáše Fassatiho a když jsem vyprávěl příběhy, které se u mne vázaly k jednotlivým sochám a jejich názvům, vybral tehdy právě Jehlan pro upoutání vzducholodí. Byl přesvědčen o tom, že se jedná o symbol své doby a že je třeba ho přinést do Benešova. Všichni jsme tehdy po revoluci doufali, že se lidé i doba převratně a trvale mění k lepšímu a já jako sochař jsem se to snažil vyjádřit svou prací.
Muzeum se chystalo vaši myšlenku oživit. V plánu byl nákup tří nafukovacích vzducholodí, coby muzejních poutačů na balkoně budovy. Měly nést názvy tří základních typů lidského poznání, s nímž ve vzdělávací činnosti muzeum intenzívně dvacet šest let pracovalo.
Antonín Kašpar: Původní socha byla vysoká jen 3 m. To bylo v poměru k výšce a hmotě budovy muzea v pozadí příliš málo. Vyrobil jsem proto ze dřeva a papíru 5 m vysokou maketu a tu postavil na místo určení, abych si ověřil měřítko. Věc měla pouze jeden problém – město nemělo na sochu finance. Pro mne bylo v tu chvíli ale podstatnější nadšení ředitele Tomáše Fassatiho, tehdy již v celé republice veřejně známé, se kterým budoval muzeum i pořádal výstavy současných umělců. Považoval jsem proto za čest, že chce mé dílo pro Benešov a vzdal se veškerého autorského honoráře. Také slib benešovské radnice k trvalému umístění ve veřejném prostoru byl pro mne přitažlivý. Sochu jsem zhotovil na své náklady a město mi po čase uhradilo pouze část režijních nákladů.
Slib benešovské radnice z 90. let byl nedávno porušen a vaši sochu dočasně nahradil nový objekt, který rozpoutal po městě mnoho vášnivých diskusí.
Antonín Kašpar: Především neměly pracovnice muzea dost profesionální slušnosti, aby se mnou o plánované změně seriózně s předstihem jednaly. Obrátil jsem se proto přímo na vedení města Benešov s žádostí o nápravu. Zjistil jsem ale, že radnice nemá dostatek sil návrat mé sochy na původní místo zajistit. Proto jsem přijal nabídku k jejímu umístění jinde ve městě. Byla vybrána středová plocha kruhového objezdu u obchodního domu Hvězda, kterou považuji za přijatelnou. Instalace bude samozřejmě provedena podle návrhu kvalifikovaného architekta.
Veřejnost o vás málo ví, že se zabýváte restaurátorskou činností, co je pro ni charakteristické?
Antonín Kašpar: Stejnou otázku jsem dostal nedávno na Čro2, v pořadu Host do domu. Při snaze uživit se vlastní tvorbou hrozí nebezpečí, že bude umělec povrchně dělat to, co se dobře prodává. Jinou možností je vydělávat si na živobytí odlišným způsobem. Tu jsem zvolil já a tím si uchoval tvůrčí svobodu. Živím se tedy restaurováním. Je pro něj nutná pokora před prací někoho jiného a trpělivost. V žádném případě se ale nejedná o nudnou práci. Naopak. Člověk se z historie umění hodně naučí a zkušenosti pak zúročí ve své tvorbě.
Dostal jste zakázku restaurování soch ze sbírky Národního muzea, čím byla zajímavá?
Antonín Kašpar: Práci jsem přijal hlavně proto, že jsem měl možnost restaurovat všechny bronzové figury a busty, umístěné v expozici muzea. Dělal jsem na tom skoro 5 let. Mohl jsem si doslova ohmatat práci mnoha význačných sochařů a také detailně poznat tváře a fyziognomii zobrazených význačných postav z dějin českého národa i donátorů a lidí, kteří se zasloužili o vybudování Národního muzea, včetně Kašpara ze zdejšího sternberského rodu.
Těšíme se, že se brzy s vámi a s vaší sochou v Benešově opět vrzy setkáme.
Antonín Kašpar: Vždy jsem rád do Benešova jezdil. Benešovské muzeum umění mělo do roku 2016 dobré jméno, nejen díky své systematicky budované sbírce, ale zejména svými stálými expozicemi klasické tvorby, fotografie a designu. Jako člověk, věnující se umění takřka celý život vím, že vybudovat městskou galerii či muzeum umění, je běh na dlouhou trať. Aby taková instituce získala dobré jméno a také si ho dlouhodobě udržela, trvá ještě déle. Všude na světě stojí ve vedení těchto odborných ústavů respektovaní odborníci, kteří jsou obecně známí, mají nejen vzdělání ale i léta zkušeností. Filharmonii také nemůže a nesmí dirigovat začínající dirigent. V tomto směru měl Benešov při angažování ředitele Fassatiho výjimečné štěstí. Jen takové osobnosti mohou vychovat ze svých mladých zaměstnanců skutečné odborníky, kteří je jednou budou moci nahradit. Jsem hluboce přesvědčen, že pan Tomáš Fassati, který muzeum takřka z ničeho vybudoval a dlouhá léta stál v jeho čele, je na poli výtvarného umění a teorie uznávanou a respektovanou osobností jak v českém, tak i mezinárodním kontextu. Vlivem zkratovitého vývoje zatím neměl příležitost své nástupce vychovat, ale věřím, že jsou nyní předpoklady to napravit.
Tomáš Fassati
