Miluše Slunečková je krásným příkladem řady obyvatel našeho regionu, kteří se dokázali vzepřít komunistickému režimu (začínáme o nich psát v rámci 3. odboje). Jaroslav Kadlec je zase příkladem vědce, který i přes své pražské působiště dokázal pomáhat rozvoji českého venkova. Zdeňka hraběte ze Sternberku není třeba na rozdíl od prvně jmenovaných speciálně představovat. Psali jsme o něm naposledy po jeho nedávném úmrtí. Mrzí nás však, že hodnocení vyhlašovatelů Blanického rytíře jej více nezvýraznilo jako „rytíře ducha“. Podobně jako paní Miluše Slunečková byl příkladným křesťanem, který se duchovní hodnoty nejen sám opíral, ale je aktivně šířil dále v české společnosti, z níž se vinou materiálního blahobytu a marxistické výchovy značně vytratily.

 

MILUŠE SLUNEČKOVÁ

 

            Miluše Slunečková, rozená Nováková, se narodila 2. 4. 1936 v Nakvasovicích, jako nejstarší ze třech sourozenců. Rodiče měli středně velké hospodářství a to znamenalo, že odmala musela doma a na polích hodně pomáhat. Po roce 1948 se v životě rodiny mnohé změnilo. Tatínek, který byl v té době starostou, musel v krátké době odevzdat svůj úřad tzv. akčnímu výboru. Rodina byla označena za kulaky a komunisté jim sebrali hospodářství.

            Po základní škole vystudovala Gymnázium v Benešově a poté absolvovala Vyšší pedagogickou školu v Praze (obor matematika, fyzika). Na své první učitelské místo nastoupila na základní školu v Načeradci. V roce 1959 se v Praze vdala za Jaroslava Slunečka a začali spolu bydlet v malém domku v Jeníkově. Postupně se jim zde narodily čtyři děti. Nebylo to lehké období. Peněz nebylo nazbyt. Do toho vystudovala dálkově chemicko-technologickou průmyslovku v Praze. Očekávala totiž vyhazov ze školství – nasvědčovaly tomu pohovory u ředitele školy, kterému někdo udal, že chodí do kostela.

            V roce 1969 se rodina přestěhovala do panelového domu ve Vlašimi spolu s její maminkou, která jí pomáhala s domácností a péčí o děti. O rok později přibylo do rodiny ještě páté dítě. Ani ve Vlašimi však rodina nezažívala klid. Po návratu z mateřské dovolené byla předvolána na školský odbor ONV Benešov, kde na ni hrubě útočili školní inspektoři mimo jiné za to, že přihlásila svoje děti na náboženství. A tak se stala černou ovcí, nesměla složit učitelský slib, neměla platový postup a zažila mnoho ponižování. Ze svých zásad však nikdy neustoupila, naopak se i v období komunismu aktivně podílela na šíření samizdatové literatury a byla činorodá ve vlašimské farnosti. V roce 1989 odešla do důchodu, přesto u učitelské profese ještě několik let zůstala prostřednictvím výuky náboženství.

            V rámci své činnosti ve farnosti se podílela na organizaci různých duchovních aktivit pro děti i dospělé (poutě, letní tábory, soutěže, duchovní obnovy,…). Ve zpěvu na kostelním kůru uplatnila své pěvecké nadání a lásku k hudbě. Ještě i v dnešní době se snaží zachovat v povědomí staré duchovní i lidové písně.

            Po roce 1989 se stala jednou ze zakládajících členek Farní charity Vlašim. Od roku 2003 začala organizovat Tříkrálovou sbírku na Vlašimsku. Pečlivou přípravou dokázala hned od počátku vytvořit hustou síť skupinek koledníků a s jejich pomocí se každoročně daří vybrat jednu z nejvyšších částek v Pražské arcidiecézi. Za svou práci byla v roce 2009 odměněna cenou Charity. S ohledem na přibývající roky předala tuto aktivitu před několika lety mladším pokračovatelům.

            Nadále však svůj čas věnuje seniorům v domově důchodců ve Vlašimi pravidelnými návštěvami a pomoci při organizování bohoslužeb. Je také velkou propagátorkou a podporovatelkou křesťanské televize NOE a Hnutí Pro život (ochrana nenarozeného života). Není jí lhostejný ani stav sakrálních památek, zejména v okolí jejího rodiště, napomáhala a iniciovala obnovu některých z nich.

 

JAROSLAV KADLEC

 

            Doc. RNDr. Jaroslav Kadlec, Dr. se narodil v roce 1961, vystudoval geologii na přírodovědecké fakultě UK v Praze, kde získal titul RNDr. (1985) a absolvoval též doktorát (Dr.) v roce 1998. Svou vědeckou práci začínal v podzemí – doktorskou práci zaměřil na říční sedimenty v jeskynních systémech kolem Macochy v Moravském krasu. V letech 2004 získal roční stipendium na Michigan Technological University a v roce 2005 stipendium v Institute for Rock Magnetism, University of Minnesota.

            Ve své vědecké práci se věnoval využití magnetických minerálů pro studium přírodních archívů, jakými jsou například souvrství jezerních nebo povodňových sedimentů. Cílem takového výzkumu je rekonstrukce paleoprostředí a procesů (klimatické změny, zvětrávání, eroze) v nejmladší geologické historii Země a také posouzení, jak tyto procesy ovlivňuje člověk svou často neuváženou činností. Po období výzkumu podzemních řek se začal věnovat problematice jak říčních procesů (řeka Morava), tak studiu jezerních archívů (Bajkal) v rámci tuzemských i zahraničních výzkumných projektů. V roce 2014 se na Univerzitě Karlově v Praze habilitoval v oboru geologie.

            Od ukončení studia pracoval do roku 1998 v České geologické službě (Oddělení kvartérní geologie), a v letech 1998 – 2014 v Geologickém ústavu AV ČR, v.v.i. (Oddělení paleomagnetizmu). Od roku 2014 byl zaměstnán na Geofyzikálním ústavu AV ČR, v.v.i. Kromě toho přednášel pro studenty bakalářských, magisterských i doktorandských programů na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a MU v Brně. Zabýval se i popularizací geologie. Publikoval četné články v časopise Vesmír, absolvoval rozhlasová vystoupení v pořadu Meteor apod.

            I když při svých studijních, později vědeckých cestách poznal kus světa, nejraději měl rodný podblanický kraj – zejména Voticko. Byl dlouhodobým spolupracovníkem Českého svazu ochránců přírody ve Vlašimi, kde působil jako hlavní geolog národního geoparku Kraj blanických rytířů. Svou činností bezezbytku naplňoval poslání geoparku – citlivě rozvíjet geoturismus, respektovat a zdůrazňovat jedinečnost oblasti, posilovat identitu krajiny a jejích obyvatel, inspirovat a povzbuzovat je k rozumnému, na poznatcích vědy založenému využívání hodnot území. Je autorem dvou regionálních geologických monografií vydaných ČSOP Vlašim: Blanická brázda a Na bicyklu za geologickými zajímavostmi Voticka, z nichž je patrná láska k regionu a také jeho vynikající znalost. Tu zúročil i při přípravě geologické expozice ve votickém klášteře.

            Je obdivuhodné, jakým způsobem dokázal docent Kadlec předávat informace o neživé přírodě posluchačům – ať už to byli studenti vysokých škol, účastníci geologických exkurzí nebo návštěvníci přednášek na mnoha místech Podblanicka.

            Jaroslav Kadlec zemřel náhle 8. 11. 2020. Ač kameny miloval, jeho srdce rozhodně z kamene nebylo, byl přátelský a vtipný člověk, skromný, poctivý a spolehlivý v každém díle.

 

ZDENĚK STERNBERG

 

            Zdeněk Sternberg, celým jménem Zdeněk Filip Maria Emanuel Jiří Ignatius Sternberg, se narodil 15. srpna 1923 jako druhé z devíti dětí Jiřího hraběte Sternberga a jeho manželky Kunhuty hraběnky Mensdorff-Pouilly. Měl se stát dědicem panství Český Šternberk, musel si na to ale počkat téměř 70 let. Jeho osud odráží historii samostatného Československa. Za nacistické okupace byla jeho rodina pronásledována, po válce komunisté hrad znárodnili. Po gymnáziu studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, z politických důvodů ale nebyl puštěn k promoci. Po roce 1948 Zdeněk Sternberg pomohl několika lidem ilegálně přejít hranice, sám ale v republice zůstal. Pět let pracoval v karvinských dolech, z toho dva roky jako příslušník Pomocných technických praporů (PTP), později byl kulisákem v pražském Hudebním divadle v Karlíně. V roce 1968 emigroval, nejprve do Německa, ale brzy se usadil v Rakousku, kde se postupně vypracoval až na zástupce ředitele potravinářského koncernu. Po sametové revoluci se vrátil do Československa, kde v roce 1992 zrestituoval rodový majetek včetně hradu Český Šternberk. V roce 2005 mu prezident republiky udělil medaili Za zásluhy.

            Zdeněk Sternberg žil se svou manželkou Alžbětou, rozenou Hrubou z Gelenj, na hradě Český Šternberk až do roku 2021, kdy oba zemřeli. Jejich syn Filip je právníkem a žije střídavě v Rakousku a v Česku.

            Kořeny hraběcího rodu Sternbergů, který má ve znaku zlatou osmicípou hvězdu, sahají až do 12. století. Hrad v Českém Šternberku je v jeho držení už 780 let, což nejen v českých zemích nemá obdoby. Zdeněk Sternberg patřil k dvacáté generaci potomků zakladatele hradu a památky se ujal jako správný hospodář. „Mám dispoziční právo a je mojí povinností to vést, zhodnocovat, zlepšovat a předávat v nejlepším stavu, jak jsem schopen, dalším generacím. Tím se zachovávají historické, tradiční hodnoty,“ řekl pro Paměť národa, která mapovala jeho životní příběh. Veškeré finanční prostředky, které měl a vydělal, proto dával do obnovy rodového majetku.

            Zdeněk Sternberg svůj rodný kraj kolem řeky Sázavy miloval. A dával to najevo neokázale, tichou podporou projektů, které se zde realizovaly. Málokdo ví, že pomáhal s obnovou kulturního a církevního dědictví, třeba kapličky v obci Malovidy, nebo že byl neoficiálním patronem kostelů v divišovské farnosti. Podporoval vydávání publikací o regionu, řadu z nich opatřil předmluvami např. Příroda v obrazech nebo Řeka Sázava 100 let poté vydaných o.p.s. Posázaví. Podílel se také na přípravě publikace Tomáše Kocha Jankow 1645, která mapuje jednu z nejkrvavějších bitev třicetileté války – její průběh dokumentují v knize vedle hraných dobových fotografií také reprodukce mědirytin z rozsáhlé sbírky jeho otce Jiřího, která je ke zhlédnutí na www.30letavalka.eu. Zdeněk Sternberg knihu na svém hradě také pokřtil.

Dokud mu to zdravotní stav dovolil, účastnil se i kulturních a společenských akcí v regionu, například vernisáží.

            V prosinci 2020 vyšla u příležitosti 10. výročí zápisu českého sokolnictví na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO reedice knihy Zdeňka Sternberga Sokolnictví. Populární publikaci, která byla první knihou v naší literatuře věnovanou jednomu z nejstarších způsobů lovu, vydal poprvé před více než 50 lety a dosud je pro sokolníky jednou z nejdůležitějších učebnic. Představuje kus evropské sokolnické historie.

            Zdeněk Sternberg by se za svého života ocenění Blanický rytíř zřejmě zdráhal převzít, protože v návaznosti na svou výchovu a staleté tradice rodu považoval péči o rodinný majetek, potažmo o svůj rodný kraj, za samozřejmost. Jako pravý gentleman ctil tři zásady: pravdomluvnost, obecnou slušnost a odolnost vůči všemu negativnímu. A co kdysi doporučil divákům televizního pořadu Vzkaz? „Hledej ve smyslu svého bytí ducha a šlechetnost“. Zdeněk Sternberg jako člen Řádu maltézských rytířů naplňoval všechny zásady rytířského humanismu.

 

Podle tiskové zprávy zpracoval Tomáš Fassati