Dnešní demokratický režim si cení osobního nasazení řady lidí v boji za obnovu svobody a demokracie, spočívající v tom, že se s odvahou otevřeně postavili totalitnímu státu. Jejich činy se proto zabývá řada historiků, mezi nimi i ti specializovaní na dějiny odboje. Jde o náročný složitý úkol právně vyhodnocovat činy našich spoluobčanů z doby nesvobody v létech 1948-1989, tj. událostí nám už desítky let vzdálených. Jedná se o odbornou práci velké společenské závažnosti, věcně i procedurálně velmi komplikovanou a ve svých dopadech poměrně citlivou. Jejím etickým východiskem je úcta k účastníkům protikomunistického odboje, neboť právě oni jsou nositeli pozitivních hodnot a idejí, jichž se dovolává preambule Ústavy České republiky.
Jeden z výstupů výzkumu vytváří skupina specializovaných historiků Ministerstva obrany ČR, která postupně buduje soupis bojovníků proti komunistické totalitě. Dnes je důsledně doklady a osobními svědectvími doložena odvážná činnost téměř dvou tisíc českých občanů. Část jich tvoří známé osobnosti, ale v převážné většině jde o veřejnosti neznámé lidi, kteří zdaleka nepůsobili jen ve velkých městech, ale i na venkově, kde taková aktivita často vyžadovala mnohem větší odvahu.
Ve zveřejněném historiografickém soupise jsou uváděna se jmény pouze data a místa narození, a tak při zájmu o Benešov lze jednoduše nalézt především rodáky. V našem městě se odvahou veřejného vystoupení proti totalitě proslavili čtyři lidé: Jindřich Papež nar. 5. července 1902, Jan Kohl nar. 27. srpna 1902, Otakar Nigrin nar. 12. ledna 1927 a Vladimír Veit nar. 13. února 1948. O třech z nich jsou v médiích k dispozici informace, o Janu Kohlovi však nikoliv. Podobně není snadné zjistit, kdo z dalších oceněných, narozených jinde v republice, během života v Benešově působil. Rádi bychom postupně o všech s úctou napsali a budeme proto vděčni, když nás upozorníte, pokud máte povědomí o někom, kdo v Benešově proti totalitě aktivně bojoval. Seznam 3. odboje je k nahlédnutí na internetové adrese http://www.3odboj.army.cz/vydana-osvedceni.
O prvém z našich odvážných spoluobčanů – Jindřichu Papežovi – pojednává knížka historiků Svobody a Tichého „Cesty za Svobodou (Praha, 2014). Jindřich Papež (5. 7. 1902 – 14. 8. 1986) pocházel z rolnické rodiny, z nichž většina potomků odcházela za živobytím z místa rodiště. V roce 1937 si s manželkou Františkou, rozenou Kučerovou, pořídil v Bohdalovicích vlastní usedlost s 11 ha půdy. V roce 1946 předal hospodářství pastvinářskému družstvu a dostal jiné v nedalekých Hašlovicích, s nímž v roce 1950 vstoupil do JZD. Od roku 1952 byl předsedou, od února 1954 místopředsedou družstva. V letech 1946–1948 byl organizován v ČSSD, kde krátce vykonával funkci důvěrníka. Od roku 1945 působil v Hašlovicích jako předseda Místní správní komise, od roku 1946 až do února 1948 jako předseda MNV. Po roce 1948 se zapojil do podpory ilegálních převaděčů hranic, kteří pomáhali lidem k odchodu za svobodou. Za to byl roku 1955 odsouzen.
Na rozdíl od Jindřicha Papeže je v Benešově známo jméno dalšího odbojáře, pana Otakara Nigrina. Etická komise ministerstva obrany mu roku 2018 udělila osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu za aktivní působení v protikomunistické odbojové skupině soustředěné okolo pana Josefa Doubravy. Jak vyplývá z medailonku zveřejněného na webu MO členové skupiny proti totalitnímu režimu v Československu bojovali především shromažďováním zpravodajských informací, a to převážně v roce 1952. Již v roce 1948 se pokoušeli zprovoznit k protikomunistické činnosti vysílačky a poté od roku 1952 poskytovali zpravodajsky cenné informace spolupracovníkovi StB, v domnění, že jde o agenta CIC. Pan Otakar Nigrin se zapojil do pokusů o zprovoznění vysílačky v roce 1948 a aktivně se zúčastnil schůzek této skupiny, kde byly projednávány protikomunistické aktivity skupiny a domlouvány její plány. S ohledem na skutečnost, že významná část činnosti zůstala dobovými orgány činnými v trestním řízení neodhalena, byl pan Otakar Nigrin rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 09. 1953 uznán vinným z trestného činu neoznámení trestného činu dle tehdejšího trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody pouze v délce trvání dvou let. Etická komise ministerstva dále ocenila, že pan Otakar Nigrin stál v roce 1968 u vzniku jedné z poboček sdružení K-231 a že se tak po výkonu trestu odnětí svobody zapojoval aktivně do života bývalých politických vězňů. Současníci pak znají pana Nigrina jako aktivního činitele benešovského veřejného života po roce 1989. S jeho životními osudy je možné se také seznámit na webových stránkách „Paměti národa“, kde jsou dokumentovány vzpomínky účastníků veřejných aktivit 20. století.
Jméno dalšího rodáka Vladimíra Veita bylo známé zejména posluchačům folkové hudby. Většinu dětství prožil na Malé Straně v domě U Tří pštrosů. Už jako dítě se věnoval hraní na kytaru. V tom jej mimo jiné výrazně podporoval jeho otec, který byl profesionálním hudebníkem. Pod vlivem západní folkové scény 60. let se Vladimír rozhodl začít s vlastní tvorbou. Od poloviny 60. let koncertoval společně s Hvězdoněm Cígnerem, později utvořil dočasné folkové duo s Jaroslavem Hutkou. Okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 vedla jej i jeho ženu k neúspěšnému pokusu o emigraci. Kvůli údajné zpronevěře peněz, za které vycestovali do zahraničí, byl Vladimír odsouzen ke čtrnácti měsícům odnětí svobody. Po uplynutí poloviny trestu byl propuštěn. V následujících letech pracoval na dráze a jako hlídač na tehdy budovaném pražském sídlišti Jižní Město. Právě tam jej po letech znovu vyhledal Hutka a nabídl mu členství ve vzniklém písničkářském sdružení Šafrán. Vladimír, který se v té době opět vracel k vlastní tvorbě, nabídku přijal a veřejně koncertoval až do roku 1981, kdy po podpisu Charty 77 odešel do rakouského exilu. Následujících osm let žil ve Vídni a občasně se s Karlem Krylem podílel na vysílání rádia Svobodná Evropa z Mnichova. V roce 1990 se přestěhoval do Československa a několik následujících let se pravidelně vracel do rakouské metropole za prací. Dnes žije na Prachaticku, koncertuje, občasně píše hudbu k Hutkovým textům a vydává vlastní desky.
Lidé, kteří nezažili totalitu si mohou položit otázku, jak mohlo několik přes hranici převedených utečenců za svobodou, pár uniklých státních informací nebo protistátní texty písničkářů ohrozit totalitní režim prolezlý kolaborací se státní bezpečností a podepřený ozbrojenou armádou, policií i milicí. Odvážní bojovníci proti komunismu ale především inspirovali veřejnost, že nemá smysl se vzdávat myšlenky na návrat k demokracii, ať to bude kdykoliv. V roce 1968 se pak ukázalo, že by se Čechoslováci bez zásahu okupačních armád k demokracii nakonec postupně propracovali. Museli však čekat dalších dvacet let, aby ekonomicky nefunkční systém oslabil síly komunismu tak, že už téměř nebylo proti komu bojovat. I v tomto posledním dvacetiletí byli odbojáři všeho typu od filosofů přes teology až po umělce důležitými šiřiteli naděje, nositeli světla na konci dlouhého tunelu totalitní zvůle.
Tomáš Fassati
