Dlouhá jednání mezi Prahou a Berlínem dospěla na podzim 1941 k závěru, že oblast bude vyklízena během šesti let, a sice od severu. Reinhard Heydrich k tomu dal své svolení koncem února 1942. Přípravou území pověřil Pozemkový úřad pro Čechy a Moravu, který si tou dobou již s předstihem obstarával opisy pozemnostních archů z dotčených obcí a příslušné katastrální mapy. Jeho úředníci se také začali pohybovat po oblasti, stejně jako němečtí vojenští odborníci.
Vše podléhalo služebnímu tajemství, ale zprávy o chystaném vysídlení se přirozeně neutajily. Obyvatelé byli zděšeni, dosud neměli žádné úřední zprávy a z Neveklovska se proto postupně vypravilo několik deputací, aby se pokusily zjistit více. Veškeré snahy však vyzněly naprázdno.
Vysídlování začalo v pondělí 9. března 1942 docela nečekaně vyklizením plicního sanatoria Humanita na Prosečnici. Toho dne dostala železniční stanice Krhanice telegraficky od ředitelství drah v Praze rozkaz za každou cenu přistavovat pro potřebu sanatoria jakékoliv množství vozů, o které bude požádána. Jeden z železničních zaměstnanců zapsal: „Poplach, jaký nastal, nelze ani vypsati. Přes 300 nemocných, kteří byli v léčení, bylo prostě posláno domů, bez ohledu v jakém stavu se ten který pacient nachází. […] Na celý kraj padla tíseň, co bude dál, když se okupanti nerozpakovali zničiti tak důležitý podnik, jako bylo sanatorium pro léčení plicně chorých.“
Pět dní poté byla vydána vyhláška nařizující vyklizení 16 vesnic v klínu mezi Vltavou a Sázavou. Byla to tzv. I. etapa, po níž následovaly ještě čtyři další. Mimo ně byly zvlášť vyklizeny Sedlčany a zčásti i Benešov. Lidé se v podstatě nebránili. Cestou deputací a proseb na ministerstva se jim nepodařilo téměř ničeho dosáhnout a na ozbrojený odpor nebylo pomyšlení. Vyhlazení Lidic v červnu 1942 ukazovalo, čeho všeho je okupační moc schopna.
Strach, který po českém venkově zavládl v době po Lidicích, komplikoval i hledání náhradního domova. Na většině míst lidé vůbec nevěděli, co se ve středním Povltaví děje. Příchozí byli sledováni s podezřením, že něco provedli a jsou vyháněni za trest. Jeden z kronikářů později vzpomínal, jak hledal bydlení pro své příbuzné: „Byl jsem na mnoha místech. Jezdil jsem vlakem, na kole, chodil pěšky. V Nové Vsi pod Mníškem se mě lidé ptali, co jsme provedli, že nás Němci stěhují, že jsme asi ‚pěkní‘ lidé. A to se stávalo v mnoha případech i jiným přesídlencům. Takové nepochopení od našich, českých lidí člověka více bolelo než krutost a bezohlednost Němců. Nic jsem nesehnal, a tak jsem přes zákaz přesídlovací kanceláře nastěhoval tchána a babičku k nám do Křečovic, kde jsem tehdy jako učitel působil. Dodnes mám před očima obrázek posledního povozu: Na fůře (žebřiňáku) rance s peřinami, za fůrou děda vede kravku (v 1. etapě si směli ještě všechno odstěhovat) a za vozem na řetízku uvázaný jde smutně náš pes.“
Na odchod vysídlenců dohlížela přesídlovací kancelář ministerstva vnitra, sídlící v Netvořicích a později v Čerčanech (pobočku měla v Sedlčanech). V praxi většinou záleželo především na lidech samotných, co si byli schopni sehnat, občas pomohla kancelář. Při pozdějších etapách už bylo vysídlování široko daleko známou věcí, volná místa ale mezitím zaplnili vystěhovalci z prvních etap. Poptávka dalece převyšovala nabídku.
Vysídlení postihlo všechny vrstvy obyvatelstva od dělníků po velkostatkáře, z nichž nejslavnější byla Sidonie Nádherná. Zavíraly se školy, vyklízely kostely. Duchovní pastýři, kteří byli také nuceni odejít, zůstávali až do konce a dodávali lidem naději. Jak napsal bělický farář Václav Týra: „Rozuměli jsme si tehdy velmi dobře a poznali jsme, komu můžeme a máme věřiti… Lidé byli vděčni nám kněžím a my zase jim.“ Sedlčanský děkan František Bučil, maršovický Alois Škácha či živohošťský farář Josef Semrád, ti všichni prosluli odvážným jednáním. Poslední bohoslužby pak byly symbolem loučení a odchodu.
Opouštění domova představovalo tvrdý zásah do života zdejších obyvatel. Děti příliš nechápaly, co se kolem nich děje, ztrácely kamarády, stěhovaly se a nevěděly proč. Starší rozuměli, ale nucený odchod z domova je vyčerpával fyzicky i psychicky. Ne všichni se dokázali rozloučit a několik lidí si raději vzalo život. Ti, kdo odešli, před odchodem políbili rodnou zemi, brali si trochu půdy nebo kytici květů na památku. Odcházeli na všechny strany, a třebaže nevěděli na jak dlouho, nikdo jim nemohl vzít naději, že se jednou zase vrátí.
(pokračování příště)
Tomáš Zouzal
---
Podrobnou historii vysídlení přináší autorova nová kniha Zabráno pro SS, která bude křtěna v Sedlčanech 8. prosince. Dle zájmu starostů budou následovat přednášky v jednotlivých obcích kdysi zabraného území.
