Petře, zkuste přiblížit fanouškům vaší dosavadní hokejbalovou kariéru?
Dalo by se říct, že vlastně začala už v mých deseti. To jsme chodili po škole hrát ven na beton s tenisákem a palety nám sloužily jako branky. V té době se hokejbalu věnovali mí kamarádi ze sídliště. Ti mě dokonce udělali starším, abych mohl chytat již ve čtrnácti letech za chlapy v týmu Dinamo Literpool. Po určité době přišla "fotbalová" pauza. K hokejbalu jsem se vrátil v roce 2004 přes "Méďu" (bývalý spolužák a spoluhráč z hokeje), který začal hrát za Desperados a přemluvil mě, abych to znovu zkusil. Za Desperados jsem hrál do roku 2008/2009 ústeckou ligu. V té jsem se pravidelně potkával s bývalými spoluhráči z Literpoolu, kteří hráli OHBL pod týmem Elba B. Domluvili jsme se, že příští sezonu budu hostovat u nich v týmu. Právě s nimi jsem v roce 2010-2011 poprvé okusil i play off v OHBL, kterou jsme nakonec vyhráli. Po půl roce v béčku jsem absolvoval zimní přípravu s áčkem, kde jsem nakonec zůstal a hrál půl sezony extraligu. V této fázi jsem ale do play off nezasáhl. Dle slov trenéra jsem byl hostující hráč a ti se na soupisku nevešli. V další sezóně jsem hrál už od začátku, play off se zúčastnil a mohl jsem se tedy podílet na porážce v semifinále favorizovaného Hradce. Ve finále nás pak čekalo Kladno, jenže na to jsme nestačili. Po stříbrné sezóně jsem se rozhodl odejít do zmiňovaného Hradce Králové, který začal trénovat nedoceněný J. Pavlík. Společně jsme vybojovali v prvním roce bronz a další rok stříbro. Na výsluní nás nepustila právě Vlašim, která vždy asi měla o něco více zkušeností.
Co bylo vaším vrcholem v tomto sportu a na jaké období vzpomínáte nejraději?
Vrcholem v tomto sportu? Obecně asi skutečnost, že jsem nebyl vážněji zraněný (směje se). S každým týmem byl vrchol jiný. V Desperados takový moment nastal, když jsme se poprvé dostali do play-off. V Hradci si nejvíce cením první společně dosažené medaile - tedy bronzu. V případě Elby představovala vrchol vlastně celá cesta za první medailí - to je i období, na které nejraději vzpomínám. Ale za takový můj osobní vrchol považuji to, že jsem si mohl zahrát se lvíčkem na prsou.
Nyní jste ve Vlašimi, jak došlo k prvnímu kontaktu s klubem a jak dlouho jste nad nabídkou váhal?
K prvnímu kontaktu došlo mezi mým agentem a členy týmu z Vlašimi. Poté mě kontaktoval i Stráča (Michal Straka pozn. red.) a zeptal se, jestli je pravda, že přemýšlím o odchodu z Hradce Králové. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se na osobní schůzce. I když jsem ji musel dvakrát přesunout, tak se nakonec setkání uskutečnilo a my si řekli vzájemné podmínky. Rozhodl jsem se vlastně okamžitě.
S jakým cílem do Vlašimi přicházíte?
S cílem, zjistit proč Vlašim porážela Hradec (směje se) Teď vážně! Jdu do toho s tím, že budu stabilně hrát a přispěji svoji hrou novému týmu. A pokud se nám společně podaří dosáhnout toho nejvyššího cíle, bude to vítaný bonus.
Jak vás přijali v kabině? Znáte se s někým z týmu, třeba z předchozích působišť?
Asi v každém týmu jsou lidé, kteří vás vidí rádi a kteří naopak ne, protože mají pocit, že zabíráte to jejich místo. Domnívám se ale, že mě přijali celkově dobře s tím, že přicházím s motivací. Znám se se Stráčou z Elby a dalšími se znám z extraligy a kempů v reprezentaci.
Nyní máte za několik dní přípravy, jak to zatím zvládáte?
Už přeci jen nejsem nejmladší, takže každý trénink na sobě pociťuji a už ani neběhám na předních místech. Snažím se to ale zvládnout nejlépe jak můžu a věřím, že když na sobě zapracuji, tak to brzy bude lepší.
Koncem srpna jedete na Světový pohár, jak se vy osobně těšíte a jaká je nálada v kabině?
Na Světový pohár se těším hodně, po zkušenostech z Pardubic věřím tomu, že to bude pěkný a velký turnaj, beru to tak, že to bude pro mne malé mistrovství světa. Nálada v kabině je zatím klidná, soustředíme se na přípravu.
Jaké má podle vás Vlašim šance na šampionátu uspět?
Šance jsou pro všechny stejné, ale pro Vlašim jako obhájce to bude těžší. Věřím, že se do finále podíváme.
