Kromě Rouse se všichni majitelé připomínají ještě v letech 1359 a 1360. Mrakota zemřel bez mužských potomků a zboží získává jako odúmrť roku 1394 král Václav IV. Nakonec jej král udělil Janu Divůčkovi z Jemniště, později část panství získal koupí Jan Roháč z Dubé. Roku 1411 král daroval Chotýšany i s tvrzí k manství vyšehradskému Přibíkovi z Buřenic. Ves i tvrz propustil z manství až roku 1418. V 15. století Chotýšany drželi Jan z Chotýšan (1440) a Štěpán z Vrchotic (1475). V průběhu 16. a 17. století se zde vystřídala řada držitelů: Jeronym ze Skuhrova, Lukavecký z Lukavce, rod Chobotských z Ostředka a Věžníkové z Věžník. Chotýšany byly vypleněny a vypáleny uherským vojskem, vedeným knížetem sedmihradským Bethlenem Gabonem. Osm tisíc jezdců vyplenilo také Vlašim, okolní vesnice a městečka. Po bitvě u Jankova (1645) se z prosperujícího městečka Chotýšan stala pouhá vesnice. Roku 1757 vymírá rod Věžníků, kteří zde vládli a hospodařili pět generací. Roku 1737 je vlastní Arnošt František hrabě z Vrtby. Farní lokálie je povýšena na faru roku 1806. V roce 1807 hrabata Vrtbové vymírají a panství odkazují hrabatům z Mitrovic. Následně vymírá i rod Vratislavů z Mitrovic (1879). Obec je rozdělena na dvě koncentrační jádra osídlení, přičemž trojúhelníkovitá náves s tvrzí, zámkem a kostelem bude nejspíše starší. V horní lokalitě mezi rybníky stála již v 14. století druhá tvrz. Situaci nám dobře ukazuje mapa stabilního katastru z roku 1841 nebo Josefské vojenské mapování (1764). Zajímavostí je, že původní, dnes zazděný románský portál kostela ústí na sever, kde osídlení nebylo prozatím nalezeno. Dnešní uspořádání obce může být mladší a pocházet až z období gotiky. Románský dvůr mohl také stát osamoceně. Petr Chotěbor rekonstruoval Chotýšanskou tvrz (1983) jako věžovité obytné stavení (9,5 x 13 m) obklopené oválnou hradbou, kolem které byl napuštěn vodní příkop. Jedná se o stavbu z 1. poloviny 14. století se zaobleným průběhem hradby. Obdobu tvrze bychom našli v Roztokách u Prahy nebo v Popovicích u Benešova. Tvrz kromě kamenné centrální stavby obsahovala i dřevěné hospodářské budovy, nacházející se při obvodové zdi. Přes vodní příkop vedla dřevěná lávka, na kterou se sklápěl z brány padací most. Kostel sv. Havla je jednolodní stavba se západní věží, v severozápadním rohu lodi je přizděno schodiště s válcovou schodišťovou vížkou. Hranolová západní věž má v přízemí dodatečně proražené vstupní gotické otvory. Analogická situace se nachází i v románském kostele sv. Martina v Měchnově. Původní severní románský portál, dnes zazděný, je důkazem toho, že kostel pochází z pozdního románského období. V 19. století byl kostel několikrát přestavován (1841- 1843), byla zvýšena věž a střecha byla pokryta novou břidlicovou střechou se čtyřmi vížkami v rozích. Dne 19. března 1897 blesk zapálil věž kostela, která celá shořela. Při požáru se zničily věžní hodiny, darované kostelu roku 1877 hrabětem Vratislavem z Mitrovic a zcela se rozlily původní zvony. Pohotovým zazděním vchodu z kruchty na věž, byl zachráněn vnitřek kostela a cenné varhany. Na podzim roku 1897 byl kostel opraven. Do nového krovu byl osazen věžní kříž a 6. prosince 1897 byly zavěšeny nové zvony. Mladším nástupcem tvrze je budova zámku, jedná se o jednoduchou patrovou stavbu s obdélným půdorysem a s mansardovou střechou. Severní křídlo s arkádovou chodbou, která je otevřena k východu, pochází z 1. poloviny 19. století a je novogotické. Kolem zámku se nachází na východní straně park ohrazený zdí. Vlastní budova zámku, včetně pavilónu, pochází z 18. století. Roku 1761 dal Arnošt František hrabě z Vrtby zbořit domky na náměstí a usedlíkům přidělil náhradní parcely a obydlí v obci. Na uvolněném prostranství dal zřídit anglický park s barokní besídkou. Park má rozlohu 1,39 ha, je obehnán dva metry vysokou zdí, při zdi se nachází socha sv. Jana Nepomuského z červeného pískovce (1794). Autorem besídky je pravděpodobně Kilián Dientzenhofer. Z besídky, která se nachází ve východní části chotýšanského parku, byl překrásný výhled na svahy k Takonínu, k Divišovu, Lbosínu, na Měchnovský vrch, ale i k Domašínu a Psářům (1762). V besídce se podávala panstvu svačina. Byla dlážděná cihlovými dlaždicemi, měla tři velká okna a v rozích čtyři okrouhlé světlíky. Dnes je besídka v rozvalinách. Chotýšanské panství roku 1883 vlastnili Sternbergové, kteří zámek pronajímali. Četní nájemci se o údržbu příliš nestarali a tak besídka brzy přišla o střechu, ale i o nádherné nástěnné barokní malby. Po vystavění zámku byla tvrz přestavěna na pivovar, ze starého objektu zůstaly jen přízemní místnosti a starobylá klenba světnice. Původní příkop a rybník byl dlouho udržován v původním stavu. Za Mořice Sternschusse (1873) byl pivovar zrušen a objekt přestavěn roku 1874 na lihovar. Zbytky tvrze se nacházejí ve zdivu dnešního statku. Druhé tvrziště, lokalizované do blízkosti rybníka „Krabice“, ve východní části obce, souvisí s existencí dvou vlastnických rodů ve 14. století. Přestože vycházíme z písemných pramenů, v terénu ji dnes nenajdeme, neboť okolí rybníka bylo několikrát upravováno. Po roce 1900 se obec Chotýšany již vyskytuje na četné ikonografii a tak můžeme zaznamenávat mnohé stavební změny, jak zámku, tak přilehlého parku. V roce 1912 si pronajímá zdevastovaný statek nájemce Ing. Bohumil Svoboda, který hospodařil do roku 1919. Komín lihovaru nese letopočet 1918. Nájemce stačil přestavět vnitřek statku, opravit zchátralý dům a částečně obnovit park. Parcelace chotýšanského velkostatku proběhla v roce 1924 při Pozemkové reformě. Zbytkový statek pronajal hrabě Filip Sternberg novému nájemci Josefu Seifertovi, který po hospodářské krizi statek opouští v roce 1931. V roce 1930 statek koupil Ing. Adolf Korbel, který jej pronajal Lihovarnickému družstvu. Ostatní statky pronajímá až do roku 1937, kdy se objevuje nový kupec na celý velkostatek. Chotýšanský statek kupují Ing. Otto a Rosálie Langhamerovi z Bíliny, kteří jej vlastnili do roku 1948. V roce 1948 byl zbytek pozemků rozdělen místním rolníkům, lihovar převzalo Lihovarnické družstvo a zámek s parkem připadl nově vzniklému MNV v Chotýšanech. Restituční nárok uplatnil Pavel Langhamer z Ostravy, kterému byl vydán celý velkostatek i s pozemky a dnes je v soukromém držení. Na havarijní stav památky upozornil ve své studii i Jiří Úlovec (2003), který překreslil plány staveb podle A. Podlahy (1911) a plán tvrze podle Petra Chotěbora (1983). K pamětihodnostem patří kamenný kříž na návsi z roku 1881, „Adamův křížek“- starý železný kříž na rozcestí k Městečku z roku 1891 a kaplička u cesty k Vaňkovýmu mlýnu. U osady Pařezí se nachází kaplička se zvoničkou z roku 1933. V Městečku je dřevěná kaplička s věžičkou a zvonkem z 19. století. Většina drobných staveb byla v nedávné době restaurována. K malířům a grafikům, kteří malovali nebo kreslili Chotýšany a okolí, patří pražský rodák, akademický malíř Oldřich Holub (*1924). Jeho expresivní realistické kresby a malby zachycují chotýšanské okolí.
Druhou lokalitou v blízkosti Vlašimi je obec Domašín, které věnoval značnou pozornost páter A. N. Vlasák a historik Fr. Augustin Slavík. Prvá písemná zmínka o vzniku Domašína pochází z roku 1352, kdy byl Domašín již městečkem, spravovaným klášterem premonstrátek v Louňovicích. K tomuto datu byl založen kostel a škola. Farní kostel musel platit 9 grošů papežského desátku a podací právo zde vykonával probošt Louňovického kláštera. Většina písemností se nezachovala, neboť klášter byl husity v roce 1420 vypálen a zničen. Obyvatelstvo Domašína se přiklonilo k vyznání podobojí, což se projevilo i v církevních obřadech. Změna nastala až po bitvě u Lipan (1434), kdy husitská a katolická skupina mezi sebou vzájemně soupeřila. Ozbrojeným střetům se nevyhnul ani Domašín, který byl roku 1447 vydrancován vojskem Pražanů, neboť obec patřila v té době k táboritům. Do Domašína směřovala od 13. století zemská cesta z Prahy, která vedla přes Komorní Hrádek (brod a most v Choceradech), dále na Divišov, směrem na Vlašim, kde se později připojovala na silnici „pelhřimovskou“. V druhé polovině 15. století dostal Domašín od Tábora svůj znak a na popud Tábora získal od krále Vladislava II. právo pořádat jarmarky. Znak je vyobrazen na bývalé domašínské radnici. V roce 1547 byly obce patřící pod Louňovický klášter prodány Janu z Pernštejna, čímž byla splacena pokuta, uložena městu Táboru po prohrané bitvě. V následujícím roce byly statky podstoupeny Kryštofu Skuhrovskému ze Skuhrova. Při dělení majetku dědí Domašín syn Smil (1566), za jehož držení byl roku 1582 kostel rozšířen. Dobová zpráva z roku 1596 se zmiňuje o tom, že byl kostel vybaven „zlatými a stříbrnými klenoty“. V roce 1601 vlastní Domašín a Vlašim Jan Vostrovec z Kralovic. Po bitvě na Bílé hoře (1620) byl Vostrovec zatčen a odsouzen k doživotnímu žaláři, neboť patřil k významným českým osobnostem. Majetek mu byl zkonfiskován a v roce 1622 odkoupil Vlašim včetně Domašína Bedřich z Talmberka, který zůstal loajální k Habsburkům. Po prohrané bitvě u Jankova (1645) začaly švédské oddíly plenit celé okolí a nebyl ušetřen ani Domašín. Po Talmbercích se na Domašíně střídají různí majitelé: kněžna z Porcie- rozená z Říčan, Ant. František z Weissenwolfu, hrabě z Trautsonu, kníže z Auersperku. Za panování Auersperků byl Domašín spojen s Vlašimí. V letech 1800 a 1801 zachvátily Domašín ničivé požáry, při kterých vyhořela celá obec, škola, kostel a o život přišlo šest lidí. Předpokládaná pomoc nepřišla od vlašimské vrchnosti, ale až z daleké Vídně. Svůj díl katastrof: častých požárů, povodní a krupobití, si obec vybrala ještě několikrát (1825, 1841, 1857, 1862- ničivé požáry, 1848- krupobití, 1862- povodeň). Nová radnice byla postavena roku 1839. V roce 1868 měl Domašín za povinnost ubytovat 1.347 pruských vojáků a jejich 578 koní, což obci způsobilo nemalé škody. Renesanční domašínská tvrz přešla v roce 1993 do soukromého vlastnictví a je postupně opravována. V roce 1960 byl Domašín přičleněn k Vlašimi a v roce 1975 byl sloučen MNV Domašín s Mě NV Vlašim. Obec zachytil na svých kresbách grafik Richard Dušek.
Z období nejstarších dějin máme řadu otazníků, neboť nám chybí dostatečný archeologický výzkum. Pravěký člověk v této lokalitě pravděpodobně trvale nesídlil, ale jeho tranzit máme doložen četnými archeologickými nálezy z blízkého okolí. Procházela tudy severojižní dálková stezka „Vitorazská“, která směřovala od Kouřimi k Velkému Blaníku a dále na jih. Jiné trasy vedly přes Domašín do oblastí dolního Posázaví a ve středověku tu procházela řada kupeckých cest, směřujících na Jihlavu. Opačným směrem se vlašimská cesta napojovala na benešovskou kupeckou cestu, vedoucí až k Praze.
Mgr. Jan Heřman
e-mail: janherman24@seznam.cz
Použitá literatura:
Chotěbor, Petr 1983: Povrchový průzkum tvrze v Chotýšanech. SVPP 24/ 1983, Benešov.
Slavík, Fr. Aug. 1882: Dějiny Domašína. Vlašim.
Laboratoř geoinformatiky Univerzity J. E. Purkyně - http:// www.geolab.cz (I. a II. vojenské mapování).
Heřman, Jan 2005: Kapitoly z ikonografie Posázaví. Sborník Sázavsko
Moudrý, J. – Svoboda, J. 2003: Vlašim.Vyšehrad Praha.
