„V prvním workshopu studenti improvizovali. Zkoušeli si například chůzi v netradičním prostředí, což se odrazilo v pohybu těla, v jednání a také v jejich postoji," řekla Alena Skálová, pořadatelka festivalu a profesorka angličtiny na benešovském gymnáziu.
První workshop vedla Petra Coufalová a zde si studenti například zahráli házenou s imaginárním míčem, který se v jejich představě stával těžším a těžším. Naučili se tělem vyjádřit tíhu toho, co právě nedrží v ruce a reagovali na nové imaginární situace, jejichž podobu sami utvářeli.
„Druhý workshop se zaměřil na práci s maskou podle metody Jeana Le Coqua, která se zabývá lidskou mimikou. Pokud člověk svou mimiku nevyužije, odrazí se to v jeho těle, kterým dokáže vyjádřit veškeré emoce a postoje," dodává Alena Skálová. Kateřina Soukupová v této divadelní dílně pracovala s charakterem člověka či s živlem. Studenti vyjadřovali abstraktní věci jako oheň či vodu a propojovali konkrétní situace s vlastním temperamentem, který se spolu se situací vyvíjel a měnil.
„Studenti se podívali do svého podvědomí a mohli se naučit pracovat s vlastním charakterem, ovládnout emoci a pracovat s náladou. Divadlo úzce souvisí s psychologií. Lektorka Petra Coufalová správně řekla, že improvizace je náhled do naší duše a zároveň je to i využití toho, co v sobě máme. Tím, že své emoce vyjádříme, dokážeme s nimi i umělecky tvořit," zakončila Alena Skálová.
„Workshopy byly moc pěkně udělané, opravdu jsem si program v divadelních dílnách užila. Na práci s maskou jsem tělem vystihla své pocity, například smutek nebo naopak veselí. Ráda bych se divadlu věnovala," dodala Linda Antoňová, studentka prvního ročníku osmiletého Gymnázia Benešov.
Ve večerních hodinách byla uvedena i divadelní představení obou dramatických kroužků. Dramatici z nižšího stupně gymnázia „Roztoči to roztočí“ naznačili ve svém představení problematiku generačních rozdílů a vztahů mezi rodiči a jejich dětmi. Toto představení nastínilo současné problémy, stejně tak i poněkud netradiční metodu jejich řešení.
Dramatický kroužek vyššího stupně se inspiroval historií Tudorovců, a sice osudy manželek Jindřicha VIII., jejichž charakter vystihli v několika obrazech. V této hře zažili diváci v aule gymnázia svatbu i popravu, politické manýry i pomluvy dvorních dam, Jindřichův život se Španělkou, Francouzkou, Angličankou či Němkou. V pozadí příběhu byla načrtnuta králova touha po dědici trůnu. Studenti dramatického kroužku z vyššího stupně gymnázia zahráli více než deset postav v obsazení pouhých čtyř herců, a to bez scénáře - hra byla založena na divadelní improvizaci v předem daných situacích. V obou představeních bylo estetické řešení kostýmů minimalistické – v první hře herci využili vrstvení oblečení, ve druhé byly rozdíly mezi královnami a jejich dámami vystiženy v barevných čelenkách.
Po celý večerní program byl k dispozici bar s nápoji i salámovými chlebíčky či sladkými zákusky.
Divadelní festival byl zakončen koncertem kapely Praguematique. V podvečer 15. května zahrál v aule gymnázia „busking ensemble”, který již sklidil potlesk nejen v pražských uličkách, ale i v Irsku, Německu či Švýcarsku. Pokud se Praguematique ze svých cest napříč Evropou někdy vrátí na Benešovsko, nejen obyvatelé města snad přivítají Craiga Denhama, Libora Vaňka, Dana Panchátka a Vladimíra Hájka s otevřenější náručí. Jak Vladimír Hájek naznačil v rozhovoru, nyní se kapela chystá do Německa.
Jste i povahově pragmatičtí?
„Jak kdo je v naší kapele pragmatický, za sebe mohu říci, že já osobně nejsem. Přesmyčka ve jméně naší kapely upomíná na Prahu (Prague).“
Kdy a jak vaše kapela vznikla?
„Doufám, že trefím přesně rok – bylo to na svátek hudby, tedy 21. června 2011, kdy v Praze konečně povolili pouliční umění busking. Byly jsme tehdy tři, pokoušeli se hrát na ulici naše vlastní písničky a potkali jsme Craiga Denhama. Zeptal se, zda si s námi může zahrát. A bylo to. Teprve později jsme pochopili, že tato událost byla pro vznik kapely rozhodující.“
Akordeonista Craig Denham pochází z Nového Zélandu. Jak se liší český a novozélandský přístup k hudbě a ke hraní?
„Novozélanďané jsou při hraní velmi uvolnění, nebojí se proto improvizovat. Nemají sice tak dobrou techniku jako čeští hráči, ale nechybí jim „groove“ chopnost správně frázovat a cítit hudbu, což často chybí nám - tedy i mně.“
Coby kapela cestujete s hudbou po celé Evropě. V jakých místech či městech vás koncert nejvíc bavil/pobavil?
„Za sebe mohu říci, že mě velmi pobavila jedna příhoda z malého francouzského městečka na hranicích se Švýcarskem, v němž jsme úplnou náhodou potkali jinou buskující kapelu Les poissons voyageurs (v překladu Cestující ryby). Dohodli jsme se, že uděláme hudební bitvu na mostě přes řeku a komu diváci více zatleskají, ten bude vítězem. Přesto šlo hlavně o zábavu a dopadlo to tak, že jsme šli společně na pivo.“
Ve vašich písních jako by byla nespoutanost a svoboda. Zřejmě tyto dva pojmy souvisí i s tím, že nehrajete stále na jednom místě. Odráží se v písních i vaše vlastnosti či sny?
„Těžká otázka – někdy odráží, jindy ne. Pokud však člověk provozuje hudbu, musí se ve hře jeho vlastnosti odrazit.“
Hrajete latinu, reggae, gypsy swing, keltické písně, jazz a další. Tíhli jste někdy ke klasickému francouzskému šansonu, který se mnohým vybaví při zvuku akordeonu?
„V našem repertoiru jsou i dva francouzké šansony, ale nemyslím, že bychom k němu příliš tíhli. Ovšem zároveň se ho ani nestraníme. Nemáme však vyhraněný styl.“
Kde kromě cestování čerpáte ke svým skladbám inspiraci? Napadá členy kapely v průběhu dne, nebo si sednete a dáte hlavy dohromady?
„Asi třetina našeho repertoiru jsou naše vlastní písně či skladby. Musím ale říci, že žádná z písní nevznikla tak, že bychom dali hlavy dohromady. Většinou už někdo přijde s konkrétním nápadem a ten pak během zkoušky rozpracujeme a vymyslíme mu aranž.“
Bravurní improvizaci jste předvedli právě v aule gymnázia. Naučila vás reagovat na situaci právě ulice, nebo to „máte v sobě“?
„Opět těžká otázka. Řekl bych tak padesát na padesát.“
Protože většinou vás můžeme potkat a poslouchat právě na ulici, zažili jste na ní i nějakou komickou situaci?
„Komických situací zažíváme poměrně dost. Hrajeme veselou hudbu, takže lidé na ni i vesele reagují. Z těch posledních si vzpomínám na skupinku lidí na segway vozítkách, kteří začali na naši hudbu vytvářet svoji vlastní choreografii a pobavili tím nejen nás, ale i lidi okolo. Komická situace také byla, když nás poslouchali lidé z okna, chtěli nám přispět a z třetího patra trefili našeho basistu mincí do hlavy. Zvláštní, že jemu to až tak vtipné nepřišlo.“
Vozíte s sebou i zajímavý nástroj, bednu se strunami. Proč jste se rozhodli na ni hrát, kdo s tím přišel a při jaké příležitosti jste se s tímto netradičním nástrojem setkali poprvé?
„Ta bedna se jmenuje cajon – což ve španělštině znamená krabice. Ačkoli se nám může jevit jako netradiční, ve světě tak netradiční není. Náš bubeník hrával na conga, ale ta jsou těžká a cajon je pro účely pouličního hraní naprosto ideální. Pro muzikanty je tento nástroj docela běžný, takže ani nevím, kde jsme se s ním setkali poprvé.“
Mátě krásné motto „we play to live and we live to play“, tedy hrajeme pro život a žijeme pro hudbu. Vycházíte doslova z tohoto motta? Nebo někdy hrozil i rozpad kapely?
„Rozpad kapely zatím nehrozil, ale doslova z něj nevycházíme. Kromě kapely máme i náš osobní život, který je s tím kapelním sice propojený, ale překrývají se jen částečně.“
Všimla jsem si, že jste při hraní popíjeli Svijany. Prý i operní pěvkyně si před vystoupením dají sklenku piva, a to i kvůli uvolnění hlasivek. Ochutnali jste i Ferdinanda 15? Pokud ano, jaké jsou vaše dojmy, popř. jaké další pivo upřednostňujete?
„Ferdinanda známe a máme rádi, ale 15 jsme ještě neochutnali. Tedy děkujeme za tip J.“
Navštívíte ještě někdy Benešovsko, nebo se chystáte za hranice České republiky?
„V Benešově jsme byli poprvé. A jestli se vrátíme? Nevylučujeme to, pokud nás opět někdo pozve. Nyní nás čeká koncert v Německu, při té příležitosti navštívíme několik menších německých měst, kde si zahrajeme jen tak na ulicích a pak se uvidí, kde bude další vystoupení.“
Co byste závěrem vzkázali svým posluchačům?
„Tedy – milí naši posluchači, jsme moc rádi, že jste naši posluchači J.“
Praguematiqovi děkuji za rozhovor.
A. Kolomazníková-Bukovanská