Z regionu

Jak to všechno začalo

V roce 1965, když jsem chodil do učení ve Vlašimi a byl jsem velmi hubený (tehdy jsem měl 20kg podváhu), docházelo k tomu, že si na mne někteří větší hoši dovolovali. Jednoho dne přinesl kamarád americký časopis o kulturistech a říkal: „Za pár let se taky vypracuješ.“ Já jsem byl naprosto nadšený a s kamarádem J. Cvrčkem jsme vyrobili první činku a začali jsme na zahradě vzpírat.

Když jsem absolvoval vojnu, získal jsem nějaké informace o tomto sportu, který v naší zemi teprve vzkvétal. Po vojně jsem chtěl začít cvičit, ale bohužel nebylo s čím a kde. Teď bych rád prozradil něco, nad čím budou mladí kroutit hlavou - potřeboval jsem trámky a prkna, abych si na dvoře mohl postavit boudičku, a tak jsem chodil do lesa na sušiny a nosil je asi jeden kilometr na ramenou domů. Společně s kamarádem jsme na dvoře postavili malou posilovnu, která byla zateplena pouze polystyrenem. U Míků začali cvičit ještě mladší kluci, než jsem byl já, avšak po tragické smrti Petra Vokolka za mnou přišli s prosbou, abych je vedl, a tak došlo k založení Herkules klubu. Několik let jsme cvičili ve stodole, na místě, kde byl v zimě mráz, v létě horko. Přesto jsem se zlepšoval a za 6 let jsem přibral 30kg a cítil se velice dobře.

 Co osud nechtěl, došlo k tomu, že jsem přechodil žloutenku typu A, na což se náhodou a včas přišlo. Měl jsem zákaz veškerého cvičení a musel jsem dodržovat dietu. Navzdory lékařské diagnóze, že má nemoc je chronická a nepůjde vyléčit, jsem to nevzdal. Nastudoval jsem si odbornou literaturu, začal jsem pít léčivé čaje a cvičit jógu se zaměřením na játra. Po dlouhých deseti letech mi lékaři sdělili, že jsem vyléčený. V té době jsem se už asi 15 let věnoval trénování fotbalistů. Poté se mi narodila dcera Jana a já byl v jednom kole. O víkendech jsem jezdil do Příbrami, přes týden jsem měl starosti doma a roky mezitím utíkaly.

Cesta k úspěchu

Když jsem ve svých šedesáti letech šel do důchodu, řekl jsem si: „Mohl bych opět začít cvičit.“ Zprvu jsem začal rekreačně, byla to bída, jak člověk věkem zeslábne. K tomu jsme začali stavět a já se cvičení opět nemohl věnovat naplno. Po dokončení stavby jsem si řekl, že naše chodba je docela velká, a tak jsem v rohu zřídil malou posilovnu. Byl jsem rád, že konečně budu mít na cvičení přijatelnější podmínky.

Díky informacím na internetu jsem zjistil, že se v České republice pořádají závody v Benchpressu a Power Liftinku Masters. Soutěží se ve třech věkových kategoriích (ve světě jsou celkem čtyři: 40-50, 50-60, 60-70, a 70 let a více). Pokud jde o nějakou specifikaci, tak v Benchpressu se provádí tlak na lavici a v Power Liftinku se provádí dřep, benchpress a mrtvý tah a sčítají se dohromady. Podle tabulek jsem zjistil výkony a řekl jsem si, že bych to také mohl zkusit.

Navzdory všemu odhodlání přišel smolný den, kdy se mi sesunuly kotouče u činky k jedné straně, a já utrpěl zranění levého ramene. Navštívil jsem paní Leštinovu, která mi doporučila rehabilitačního doktora, pana Hladíka, u kterého jsem absolvoval asi dvacet rehabilitací. Na moji žádost mi udělal i akupunkturu, přičemž jsem si řekl: „Přeci to teď nevzdám!“ Trvalo to celých sedm měsíců, než jsem znova začal s tréninkem. Musel jsem začít úplně od nuly, i při zátěži jednoho kila mě rameno bolelo. Až po roce jsem se doslal na svou bývalou úroveň, ale nebylo vyhráno. Pokud jsem chtěl závodit, musel jsem být členem nějakého klubu. Jelikož v okolí žádný není, musel jsem se přihlásit až do Pelhřimova, kde jsem se stal členem Spartaku Pelhřimov.

Dne 16. února 2013 jsem se zúčastnil prvního závodu na Mistrovství republiky ve Zbýšově u Brna. Zde jsem v benchpressu obsadil páté místo s výkonem 112,5kg a v power liftingu místo třetí - konečně se mi tak podařilo získat nějakou medaili. V létě jsem byl ještě v Sedlčanech na závodech Rosa, kde mne velice chválili jako nejstaršího závodníka s pěkným výkonem.

V srpnu přišla zpráva, která mne velice potěšila, neboť došlo ke schválení mé nominace na Mistrovství Evropy v Sofii a zároveň jsem se tímto stal reprezentantem České republiky. Začal jsem tedy, bez kompromisu a navzdory velkým vedrům, s tvrdou přípravou. Týden před konáním soutěže mi kvůli nervozitě dokonce přestalo chutnat jíst. V posledním tréninku v Pelhřimově jsem zvedl zatím můj nejlepší suverénní výkon 122,5kg, takže jsem byl spokojený a byl jsem tak, dle možností, připravený. Teď už záleželo jen na vůli boží.

Mistrovství Evropy v Sofii

Letošní Mistrovství Evropy v bench-pressu masters hostilo od čtvrtka 17. října do soboty 19. října bulharské město Sofia. Na tomto šampionátu reprezentovalo Českou republiku celkem sedm zástupců - pět mužů a dvě ženy. 

Do Sofie jsme cestovali pěkným autem, přesto však cesta trvala 15 hodin a moc jsem toho nenaspal. Po ubytování v hotelu, kde bylo 120 závodníků z celé Evropy, jsem si večer udělal krátkou procházku. I přesto jsem nemohl usnout a naspal jsem tak čtyři hodiny. Celkem mi chybělo asi 12 hodin spánku.

Do haly, kde se evropské mistrovství konalo, jsem odjel již ve čtvrtek ráno, i když můj závod startoval až v odpoledních hodinách. Chtěl jsem tam být s předstihem, co nejvíce si před závodem užít atmosféru a shlédnout závody ostatních kategorií. Také bylo potřeba vyřídit mnoho organizačních záležitostí - nahlásit výšku stojanů, zvážit se a vyplnit nějaké formuláře. Atmosféra v Sofii byla opravdu pěkná, soupeři byli velice příjemní, akorát jsem trpěl určitou nevýhodou, protože všichni mluvili anglicky a já hovořím německy.

S blížící se hodinou mého nástupu do soutěže, stoupalo také napětí, ale překvapivě jsem nebyl ani moc nervózní. Připravený jsem byl dobře a splnil se můj životní sen - reprezentovat svou republiku.

Příjemným zážitkem bylo, když se na velké světelné tabuli u vlajky České republiky objevilo mé jméno a halou se v angličtině ozývalo: „První pokus - František Hromas - Česká republika.“ Navíc víte, že přímý přenos jde na internetu, takže vás může sledovat celý svět. Doma ho sledovala manželka Marie a držela mi palce.

První pokus jsem zvládl dobře - 110kg, druhý pokus - 117,5kg, vše podle přípravy před soutěží. Třetí pokus jsem si nechal nandat 120kg, ale říkal jsem si, že mé nevyspání se musí projevit. Byl unavený a sotva jsem koukal. Třetí pokus se nevydařil, ale nic se nedělo, druhý pokus mi zajistil páté místo v kategorii Masters 3 do 105kg. Vítězem mé kategorie se stal Tom Collins z Velké Británie výkonem 185kg. Z Bulharska přivezla česká výprava celkem čtyři cenné kovy, tři zlata a jedno stříbro.

Při zpáteční cestě z Bulharska jsem mým reprezentačním kolegům ukázal svou skromnou posilovnu. Jen kroutili hlavou, ale já jim řekl, že i ve skromných podmínkách lze něco dokázat.

Závěrem bych rád zmínil to, že trénuji čtyřikrát týdně, tvrdě a bez kompromisů. Například při tréninku hrudníku nazvedám až sedm tun. Trénink si zpestřuji jednou týdně v posilovně v Benešově, protože některé věci doma natrénovat nejdou. Součástí mé přípravy je také kardio trénink (většinou zrychlená chůze po dobu 40 minut) a protahovací cviky z jógy.

Tento článek bych rád věnoval všem mým přátelům a známým. Jinak bych si velice přál, abych byl do budoucna zdraví a mohl se zúčastnit dalších závodů. Dělat jakýkoliv sport v 66 letech je velice náročné. Musíte dodržovat životosprávu, pečovat o své zdraví, ale především se kvalitně stravovat, za což děkuji Marii, že tak kvalitně vaří...

František Hromas

Historie

Významné události dne 12. června

Životní styl

12. června má svátek Antonie

Spolky

Léto mezi zvířátky.