Jak to všechno v Benešově začalo?
Tomáš Fassati: Všeobecně známá i z dokumentárních fotografií jsou shromáždění občanů na Masarykově náměstí, kde vystoupila paní Ing. Vlasta Chromá s protestem proti zásahu vůči studentům v Praze, ví se také o aktivitě studentů v čele s gymnazistou Camrdou, tak je třeba doplnit jen učitelku paní Janu Tichou z benešovského evangelického sboru, která zapalovala s mladými lidmi svíčky na Masarykově náměstí.
Další veřejná shromáždění, která již organizovalo vznikající benešovské Občanské fórum, byla podle fotografií v provizorním kulturním domě u piaristické koleje, kde je dnes second-hand.
Tomáš Fassati: Tam již vystupovali hosté z Prahy, kteří takto do jednotlivých měst přinášeli zprávy z centra dění a iniciovali aktivitu lidí na českém venkově. Byli to studenti ze stávkových výborů vysokých škol, vznikajícího pražského Občanského fóra, herci, novináři a další. Mnozí z Benešova jsme jezdili také na pražské demonstrace nasávat tu nadšenou atmosféru očekávané změny, která v Benešově nebyla tak silně cítit.
Málo se ví, že Benešov byl aktivní i před sametovou revolucí…
Tomáš Fassati: Tehdy bylo v plném proudu bourání historického centra města, které se pokusili odvážnou společnou aktivitou zastavit Ing. Mojmír Chromý, PhDr. Jiří Tywoniak a architekt Josef Pleskot. Je třeba připomenout, že vše tehdy bylo v režii totalitního systému a jakýkoliv odpor proti němu byl rizikový. Proto si musíme všech odvážných vážit.
Pracoval jste v Benešově, ale bydlel ve Voticích, jak probíhala sametová revoluce tam?
Tomáš Fassati: Ve Voticích to měli „sametoví revolucionáři“ mnohem těžší. Jejich rodiny se ocitly pod ostrou „palbou“ konzervativních sil, které si společenské změny nepřály. Veřejné mínění na malém městečku dokáže být velmi nepříjemné. Odvážné Votičany z tamějšího OF jako třeba Mirka Javorského, lékaře Koláčného nebo Bažanta či dámy z městské knihovny proto dodnes obdivuji. Podařilo se tam mnohé v politice, ekologii i v kultuře. Byl založen časopis Votické fórum, z něhož vznikly dnešní Votické noviny. Vznikl tam např. první moderní videoklub na Benešovsku. Tenkrát nebyla videotechnika v domácnostech vůbec samozřejmostí.
Jak potom fungovalo benešovské Občanské fórum?
Tomáš Fassati: Jeho výbor se scházel v budově nové prodejny potravin v ulici Na chmelnici. Benešovské OF pak pozvalo zástupce z jednotlivých obcí, aby byla zajištěna okresní koordinace. Benešovské OF navrhlo změny na radnici včetně nominace Ing. Chromého do funkce předsedy Městského národního výboru. V rámci OF později vznikaly jednotlivé komise, které se zabývaly např. privatizací, výstavbou, ekologií, zdravotnictvím, školstvím nebo kulturou. Já jsem v Benešově založil kulturní komisi, ve které pracovala například Věra Dudíková, známá organizátorka hudebního festivalu Podblanický podzim, Slávka Rýdlová, budoucí vedoucí okresního referátu kultury nebo malíř a pedagog Vladimír Cidlinský, v jehož ateliéru na Karlově jsme se setkávali. Typickým paradoxem doby bylo, že se mezi nás dostal zpočátku také jeden umírněný příslušník komunistických lidových milicí, který rychle pochopil, že jeho ideje nemají budoucnost.
Čím se kulturní komise zabývala?
Tomáš Fassati: Zpracovali jsme podrobnou koncepci, jak by se formální instituce totalitního státu měly transformovat a doplnit pro nastávající období svobodné demokratické kultury. Doprovázela to široká veřejná diskuse, která probíhala i na stránkách týdeníku Jiskra, kde se objevily i dobově módní návrhy na privatizaci kultury. Tam byla potom naše koncepce zveřejněna. Počítala se založením dvou samostatných městských agentur pro divadlo včetně další pohybové kultury a pro hudbu. V kompromisním případě měla vzniknout jedna spojená moderní městská kulturní agentura. Do Benešova pak bylo třeba vrátit pobočku vlastivědného muzea a založit chybějící muzeum umění. V tu dobu jsme netušili, že budou rušeny okresní kulturní instituce, a tak jsme počítali s dalším fungováním okresní knihovny. Věnoval jsem se zakládání muzea umění, ale byl jsem zpočátku pověřen i zajištěním návratu muzea historie. To pak dotáhla do cíle definitivně Slávka Rýdlová s paní Dr. Váňovou. Skutečně transformovat původní městské kulturní středisko se ale podařilo až s odstupem času agilnímu místostarostovi Tomáši Podholovi.
Ale ani se zakládáním nového muzea umění jste to neměl snadné…
Tomáš Fassati: Neměl, protože jsme jej s manželkou založili pod okresní kulturní správou, která byla po roce zrušena. Šlo o to, aby město převzalo pod sebe od okresu jak knihovnu, tak muzeum umění. Knihovna to měla pro svou dlouholetou tradici snadné, ale naše muzeum bylo na zrušení. Zachránila nás velká podpůrná akce z celé republiky, jejíž součástí byl i převod malé sbírky umění ze Středočeské galerie. Další existenci našeho muzea podpořila řada známých českých osobností např. předseda akad. senátu AMU Prof. Šmok nebo také shodou okolností i sociálnědemokratický poslanec Miloš Zeman, protože navštěvoval Benešov. Z domácích měli největší zásluhu Slávka Rýdlová, Erich Renner nebo Jiří Jandač. V odlišné situaci byla okresní muzea, ta automaticky přebíraly nově založené krajské úřady.
Jak pokračoval vývoj benešovského Občanského fóra?
Tomáš Fassati: Když Václav Klaus vyvinul v rámci OF iniciativu vedoucí k založení klasické politické strany, oddělily se skupiny, které s ním nesouhlasily. Vedle klausovského ODS tak vznikly další dva subjekty – Občanská demokratická aliance (ODA) a Občanské hnutí (OH). Benešovské ODS vedla paní Ing. Chromá. V Občanském hnutí, kterého jsem se stal členem, byli soustředěni spíše lidé kulturně zaměření, např. PhDr. Jiří Tywoniak nebo MUDr. Ivan Mertl. Z dnešního hlediska je třeba považovat za zajímavost, že po sametové revoluci byla v Benešově silná organizace Strany zelených, která získala na radnici post místostarostky.
Pro každého Čecha bylo důležité, s jakými osobními zkušenostmi vstupoval do sametové revoluce…
Tomáš Fassati: Pro mne byly užitečné zkušenosti z roku 1968 plného touhy po svobodě a demokracii. Po ruské srpnové okupaci jsem zorganizoval na gymnáziu bojkot výuky ruského jazyka. Všechny nás za to ze školy vyhodili. Podařilo se mi odmaturovat jen díky poctivému řediteli na jiné škole, kterého Husákovi normalizátoři zlikvidovali až později. Tehdy opravdu žádný slušný člověk nesměl zůstat ve vedoucím postavení. Zelenou dostali bezcharakterní kolaboranti s komunistickým režimem. Je velmi smutné, jak rychle začali Češi tyto kariéristické kolaboranty tolerovat. Při zásazích policie proti demonstrantům jsem si užil většího násilí, než studenti roku 1989 na Národní třídě. Více než slzný plyn a obušky mi ale vadilo, že mi zabavili drahý fotoaparát. Když jsem pak roku 1980 založil pololegální galerii umění, nasadili na mne pro moje svobodné kontakty se Západem sledování tajné policie. Oproti jiným jsem měl ale štěstí, že jsem do vězení za protistátní činnost neputoval. Jen mi zrušili galerii, já dostal zákaz kvalifikované práce a živil se jako uklízeč a topič. Výhodou je, že mladý člověk vydrží hodně. V roce 2017 jsem už při politickém útoku na muzeum takovou odolnost neměl. Sympatická mi proto byla podpora jednoho sociálního demokrata, který za muzeum bojoval se slovy: „Fassati si už dost vytrpěl za komunistů, buďte k němu ohleduplní!“.
Jak vnímáte porevoluční vývoj u nás?
Tomáš Fassati: Demokracie nemůže být všude stejná, protože závisí na občanských kvalitách obyvatel. Dlouhá léta totality naučila bohužel mnoho Čechů tolerovat neetické formy kolaborace s vládnoucími silami a ignorovat veřejná pravidla, která jsou nezbytnou zárukou spolehlivého fungování společnosti. Vidíme to na každém kroku. Proto se u nás žije oproti rozvinutým zemím komplikovaněji a méně příjemně. Stále např. neplatí heslo „Slovo dělá muže“. Etiku nenaučíte nikoho za pár let. A celkem logicky se u nás velmi špatně a pomalu prosazuje i do školní výuky. Měli bychom se zamyslet nad tím, zda to není dnes pro mnohé schopné lidi zásadnější důvod odchodu do zahraničí než nižší české platy. Říká se, že doba je rychlá, všechno se stále mění, ale demokracii se učíme zbytečně pomalu. Líbí se mi, že letošní oslavy v Praze přebírá mladá generace, která rok 1989 nezažila. Mnozí mladí mají vnímavost, že demokracie není cokoliv, a vadí jim politici, kteří pohrdají etikou. Proto je heslem jejich oslav hezká myšlenka vděčnosti „Děkujeme, že můžeme…“. V Benešově bychom měli poděkovat v prvé řadě protagonistům sametové revoluce, kteří se současného výročí již nedožili, např. Ing. Chromému, Slávce Rýdlové, Ing. Hájkovi, Dr. Mertlovi, p. Srdínkovi, p. Veselé, fotografu Motyčkovi ad. Pamatuji se, jak mnozí ze starších v roce 1989 říkali: Jsme rádi, že jsme se konce totality vůbec sami dožili.
Petr Absolon