Máme tu nový rok 2018 a přelom každého roku s sebou tradičně přináší období bilancování událostí a celkového zhodnocení uplynulých měsíců. Faktem je, že události roku 2017 nám život významným způsobem poznamenaly – jak v pozitivním, tak i bohužel v negativním slova smyslu – a zanechaly nám (i koním) pár šrámů na těle i na duši.
Je to zhruba rok, kdy televize Prima odvysílala první reportáž o koních v Jankově. Tím v podstatě rozpoutala obrovskou mediální kampaň za záchranu těchto koní, takže už nebylo možné celý případ jen tak „zamést pod koberec“. Svou významnou roli sehrálo především město Votice, jehož představitelé začali okamžitě jednat a za zvířata neváhali převzít zodpovědnost (samozřejmě i se všemi závazky a povinnostmi z toho plynoucími). Zásluhu na záchraně jankovských koní mají bezesporu všichni, kteří tehdy pomáhali s odchytem stáda a přesunem koní do nové dočasné péče, všichni, kteří jakýmkoliv způsobem přispěli (ať už nákupem krmiva či jiného potřebného vybavení), a těm všem náleží obrovský dík. Rok se s rokem sešel a my se znovu nacházíme v situaci, která mne přiměla napsat tento článek.
V únoru 2017 jsme poskytli azyl dohromady čtyřem koním z jankovského stáda. Jednalo se o dvě kobylky, jednoho valacha a jednoho hřebce, který však u nás pobyl jen pár dní a poté putoval do jiného dočasného domova. Kdyby nám tehdy někdo vyprávěl, jakým peklem si budeme muset projít a čemu všemu budeme nuceni čelit, nevěřila bych. Faktem je, že od první chvíle, co máme koně ve stáji, se setkáváme s mnoha rozporuplnými reakcemi – od upřímné a nezištné podpory (od různých dobrovolných dárců krmiva) až po pomluvy, lži a křivá, nesmyslná obvinění, výhrůžky či dokonce trestní oznámení.
Přijetí těchto koní však přineslo i mnohá pozitiva, na něž nezapomínáme a právě ta si v zoufalých chvilkách znovu a rádi připomínáme. Nesmírnou radost nám udělalo bezpochyby narození hříbat – obě kobyly byly totiž už při převozu k nám ve vysokém stupni březosti. U jedné z kobylek potvrdila MVDr. Horáková březost ultrazvukem, nicméně o druhé kobylce nám prakticky do poslední chvíle tvrdila, že březí není. To bylo překvapení, když na nás jednoho rána – přesně na Velký pátek – vykoukla zpod mámy (která přece neměla být březí!) malá hříběcí slečna! Kobyla naštěstí zvládla porod naprosto profesionálně, takže malá Ellen se měla čile k světu. Příchod druhého hříběte na svět už proběhl o poznání dramatičtěji. Přestože veterinářka jen několik dní předtím prováděla kontrolní ultrazvuk a ujistila nás, že dříve než za měsíc kobyla neporodí, malý hřebeček na sebe nenechal dlouho čekat – narodil se 8 dní po kobylce. Kobyla sice porod zvládla, byť to pro ni (vzhledem k jejímu tehdejšímu výživovému stavu) nemohlo být rozhodně snadné, nicméně hřebeček byl natolik slabý, že sám nedokázal vstát, aby se od mámy napil a získal tolik potřebné protilátky. Byť jsme mu ráno pomáhali a doslova ho drželi na rukách (protože ho jeho slabé nožičky odmítaly poslouchat), aby k vemínku dosáhl, přisát se nedovedl. Celý den jsme pak mléko kobyle odstříkávali do dětské lahvičky, abychom mu aspoň něco mohli dávat pít. K večeru se jeho stav výrazně zhoršil a přivolaná veterinářka pak usilovně bezmála po celou noc bojovala o jeho život. Teprve k brzkému ránu, kdy se malý bojovník konečně sám poprvé od mámy napil, nastal obrat k lepšímu. Ještě několik následujících nocí probíhalo v duchu pravidelného vstávání v noci po dvou hodinách, poněvadž hřebeček stále ještě nebyl schopen sám se dost dobře postavit na nožky. Nicméně i to se posléze naučil a začal rychle nabírat na síle. Tím by mohl náš příběh skončit krásným happy endem. Jenže příběh pokračuje dál…
Zhruba v první polovině ledna přišlo rozhodnutí o odstavu hřebečka – s odůvodněním, že je kobyla v dočasné péči města Votice (zatímco zbývající koně nám byli nabídnuti k odkupu) a tudíž se musí převézt jinam. Nikoho v tu chvíli nezajímalo, zda je vůbec hřebeček na odstav dostatečně vyzrálý. Nikdo neprojevil zájem, aby se na něj přijel podívat a dostatečně kompetentně a zodpovědně posoudit, v jakém stavu je a zda je skutečně reálně schopen případný odstav uprostřed zimy vůbec zvládnout. V pátek 19. ledna 2018 byla Bella odvezena a pro malého tím začalo období smutku. Zprvu zmateně pobíhal a pořehtával, brzy však pochopil, že se své mámy už nedovolá. Od té doby smutní a doslova se nám ztrácí před očima. Narodil se s nezpochybnitelným váhovým deficitem (i já jsem ho bez problémů mohla vzít do náručí), který až do odstavu sotva vyrovnal, a nyní nám jde znovu s váhou dolů. Kvalitní příkrmy dostává, přesto mu mámu nahradit nedokážeme, ač se snažíme sebevíc. Ano, odborná literatura doporučuje odstav hříběte v půl roce života, jenže podle mého názoru hříbě v tomto případě zkrátka na odstav nebylo dostatečně zralé – na to, abych tohle viděla, nepotřebuji vysokoškolský diplom, k tomu mi stačí zdravý rozum. Proč tedy brát hříběti mámu, která není v přímém ohrožení života a která by mu potřebné živiny mohla po několik pár měsíců ještě v klidu poskytovat? Protože tak zkrátka někdo vlivný rozhodl, a proto to tak musí být, ať to stojí, co to stojí!
Zřejmě nikdy nepochopím, proč stejná veterinářka, která zprvu tak usilovně bojovala o jeho život a život mu bezpochyby zachránila, nyní – po devíti měsících – vyřkne verdikt, kterým ho v podstatě s klidným svědomím znovu „odepisuje“. Sebrala mu mámu a tím i veškerou chuť do života. Člověk je tvor omylný, všichni děláme chyby – jenže v případě chyby veterináře jsou pak důsledky obvykle dost fatální. Jak mohu mít důvěru ve správnost rozhodnutí veterinářky, která chybovala i v určení březosti u kobyly, která tehdy musela být minimálně v 9. měsíci? Po čtyřech dnech po odstavu hřebečka jsem ji sama kontaktovala, abych ji informovala o stavu, v jakém se hříbě aktuálně nachází. Místo aby připustila, že se pravděpodobně s odstavem unáhlila, dostala jsem školení o tom, že je to zcela běžný vývoj, že je zkrátka hříbě ve stresu a jistě se z toho brzy dostane. Neustále zdůrazňovala své ohledy vůči kobyle, jenže kdo nyní bere ohledy na strádající hříbě?! Hříbě, které nemá tolik zásob, z nichž by mohlo čerpat v případě dlouhotrvajícího nechutenství. K tomu ještě připočtěme nevlídné počasí těchto mrazivých lednových dní. Podotýkám, že bych jí nevolala, pokud bych neměla skutečně vážné obavy o jeho zdraví a potažmo i o jeho život. Co se ještě musí stát a na co ještě máme čekat, aby někteří jedinci pochopili, že tady opravdu začíná jít znovu o život? Opětovně se, bohužel, stáváme svědky toho, že zájmy některých vybraných jedinců jsou přednější než zájmy (a zdraví či životy) koní.
Zdravím, mohla bych se zeptat kde momentálně koně pobývají? Pokud by byla možnost se za koníkem podívat, ráda bych se na něj koukla. Jinak přeji hodně sil, jak Vám tak koníkovi :)