„Z benešovského nádraží jsme vyrazili vlakem hned ráno, abychom toho hodně stihli. Už na palubě lokálky jsme zjistili, že prázdniny sice začaly, ale nás čeká nová látka - výuka Morseovy abecedy. Pomocí taháku, který nám rozdaly paní „učitelky“, jsme během jízdy do Jílového luštili a vyluštili uvítací text dnešního dne.
Všichni jsme se ještě stačili morseovkou podepsat a už vyskakujeme na perón stanice Jílové u Prahy. Naši zvědové v přední linii trochu zaspali a tak musel správný směr cesty odhalit zadní voj naší výpravy. Cestou necestou, polem nepolem, blížíme se sice bez malotraktoru, ale zato s příručním triedrem, pěšky zvolna a s chutí, k první dnešní zastávce. Je jí Muzeum zlata v městečku Jílové u Prahy. Všechno, co tu vidíme a slyšíme, se týká tohoto vzácného kovu. Uchvátí nás vitrínka, nad níž bdí největší alchymista dávných věků, magistr Kelly, a zcela moderní technologií s využitím luminiscenčního efektu odhaluje, který z dvaceti vystavených kamenů obsahuje zlato. My však můžeme zlato odhalovat pouze za pomoci rýžování, které nás čeká na závěr prohlídky na nádvoří muzea. No, nebudeme vás napínat, v pánvích si nikdo ke štěstí nepomohl. Blýskaly se v ní jen šupinky slídy, takže – není všechno zlato, co se třpytí. Ale stejně se nám ten její lesk nějak odrazil do očí.
Po obědě jsme se přesunuli do Krhanic, kde už nás ve svém ateliéru očekával akademický malíř, pan Antonín Stibůrek. Z mikrosvěta zlatinek rovnýma nohama do makrosvěta jeho velkoformátových, zářivě barevných obrazů a velikých soch z přírodních materiálů. Z reality zlata do snových příběhů plných fantazie, vesmírného prostoru, prazvláštních událostí snad i krvelačných, dramatického světla, neuvěřitelných tvarů, nápadných barev a nepřehlédnutelné kompozice. Přilnavost obrazů byla tak mocná, že to některé z nás málem vtáhlo, a popojít ještě jeden nepatrný krůček, stali bychom se jejich součástí. O své tvorbě nám pan malíř hodně povídal, ale také nás nechal zvídavě se ptát a dotýkat se soch. To je pro nás děti ta nejlepší škola. Obrazy pana Stibůrka také hodně cestovaly – víc než my všichni dohromady – některé z nich se stěhovaly až do Japonska, Kanady nebo do USA a Quataru. A představte si, nahlédli jsme dokonce i do nekonečna, a to prostřednictvím jeho Nekonečného obrazu, který trvá již od roku 1974! To je v porovnání s naší první desítkou věku už dost dlouhé nekonečno. Pan malíř Stibůrek nám věnoval velkou péči a my jsme pochopili, že zlatokopové by vlastně měli kopat někde úplně jinde než kopou.
