Podobná situace existuje v ČR u mnoha železničních stanic, které nejsou ochotny respektovat evropský zvyk o nutné přístupnosti z obou stran kolejiště. Kromě finančně náročných podchodů existují totiž i levné varianty formou závor pro pěší. Leniví úředníci si myslí, že to vyřeší zákazy přechodu přes kolejiště. Reálně však lidem zkracovat si cestu přes koleje nezabrání ani v malém Benešově, ani u Hlavního nádraží v Praze.
Je známo, že motoristé mají své cesty k nákupním střediskům většinou zcela dostatečné. Vede k tomu prostý důvod, že silniční doprava má své technické limity, a tak se musí projektovat podle nich. O pěším chodci se naopak traduje, že může všechno. Zvládne s kufrem jakékoliv schody, obejde kilometry překážek, nechá se buzerovat vybočenými přechody ve formě známých šikan atd. A hlavně nemá sílu se ozvat. Když někde zkomplikujete cestu řidičům, hned je to na veřejnosti slyšet. Že musí stát chvíli v zácpě, že musí objíždět uzavřenou ulici… Chodci jsou tišší, tak proč by se kvůli nim někdo vzrušoval.
Je to ale otázka profesní a politické etiky. Tam kde se budují pro chodce pohodlné cesty, stoupá pohostinnost veřejného prostoru a mnozí lidé jsou nakonec ochotni připustit, že po centru měst je normální se pohybovat pěšky, a ne si pořád vozit zadek pomocí spalovacího motoru znečisťujícího vzduch a ohřívajícího atmosféru. Je zajímavé, jaké dlouhé vzdálenosti jsou schopni chodci ujít ve velkých městech po pěších zónách, zatímco my na maloměstech to odmítáme. Nenechme se zahanbit. Ale pomoci k tomu musí všechny instituce, které mohou ovlivnit stav chodníků, schodů a přechodů.
Tomáš Fassati
