Události posledních několika dnů mne přiměly k napsání tohoto článku. Přestože psaní nepatří zrovna mezi mé oblíbené činnosti a silné stránky, prožitou zkušenost si zkrátka nedokážu jen tak mlčky nechat pro sebe. Znovu se mi, bohužel, potvrdilo, že lidská zášť a zloba nezná mezí.
Jak vlastně celý příběh začal? Zprvu se několik jednotlivých brutálních videí a fotografií dokumentujících život týraných koní v Jankově objevilo na internetu. Jakmile si případu začala všímat televize Prima, říkala jsem si, že se jedná zas o jednu beznadějnou kauzu, která po čase opět vyšumí do ztracena (tak jako mnoho předcházejících a – nedělám si iluze – i mnoho následujících...protože jak vidno, podobným darebákům léčícím si své komplexy na zvířatech se v naší zemi zkrátka daří…bohužel). Proto jsem byla záhy velice mile překvapena nečekaným vývojem situace. Do kauzy vstoupilo město Votice, které se své role zhostilo skutečně se ctí. Konečně se našel někdo, kdo před závažným problémem nezavíral oči – nýbrž zcela naopak, obrátil se k němu čelem, ale co spatřuji jako úplně nejdůležitější – především se konečně našel někdo, kdo se nebál za ta ubohá zvířata převzít odpovědnost (samozřejmě i se všemi závazky a povinnostmi z toho plynoucími). Televize sice rozpoutala potřebný mediální zájem, nicméně podstatné bylo především to, co následovalo – totiž obrovská záchranářská akce, která alespoň na dočasnou chvíli stmelila představitele města, dobrovolníky, hasiče, veterináře a mnoho dalších, kteří dělali vše, co bylo v jejich silách (a mnohdy i s nasazením vlastního života či zdraví), pro záchranu zubožených koní v Jankově. Nesmírně mne fascinovala ta obrovská vlna solidarity, která se najednou vzedmula – ten samotný fakt, že zde všichni doslova „táhli za jeden provaz“ – jediným a nejdůležitějším společným cílem všech zúčastněných bylo především blaho zdejších koní. A právě tehdy jsem na malou chvíli uvěřila, že nejenom v pohádkách může vítězit dobro nad zlem. O to větší „vystřízlivění“ mne pak čekalo o pár dní později.
Celá tato kauza se nás dotýká víc, než by se možná na první pohled mohlo zdát. Proč? Protože jsme měli tu čest poskytnout azyl několika „jankovským“ koním.
Tak pěkně popořádku. Dne…. Město Votice dalo pokyn k definitivnímu odebrání koní majiteli (jehož jméno odmítám psát) a jejich umístění do dočasné péče. Roman je majitelem koňského přepravníku, a proto nabídl své služby (jakožto dopravce) městu Votice a město jeho nabídku přijalo. Vzhledem k tomu, že Roman již má jistou špatnou zkušenost se záchranou koní v kauze Chvojen, byl si velmi dobře vědom toho, že poskytnutá pomoc se může velice záhy náhle obrátit proti němu. Proto se zprvu držel spíš zpátky a neměl v úmyslu se tentokrát příliš angažovat – nicméně po dlouhém naléhání se nakonec nechal přece jen přesvědčit k tomu, aby se několika koní ujal. A tak se stalo, že ještě týž den poskytla naše stáj přístřeší třem koním – dvěma kobylkám a jednomu valachovi. Zdravotní stav obou kobylek byl již na první pohled dost na pováženou, valach z nich vypadal nejlépe. Také on jediný vykazoval známky toho, že se s ním v minulosti určitým způsobem „pracovalo“ – byl zvyklý na ohlávku, nechal se vodit na vodítku, bez protestů dával všechny čtyři nohy apod. Oproti tomu kobylky byly jakoukoliv péčí doslova „nedotčené“. Vodění na vodítku ani jedna neznala, o dávání nohou nemohla být ani řeč. Mimoto byla v jejich výrazu patrná obrovská míra nedůvěřivosti – vůči lidem i vůči jiným koním či zvířatům. Pamlsky, jablka, mrkve, tvrdé pečivo…to všechno očividně nikdy předtím neviděly ani zdálky.
Odsunem koní z Jankova do nových dočasných domovů možná celá kauza skončila pro televizi Prima, nicméně pro nás tím byl „běh na dlouho trať“ teprve zahájen. Koně zůstali zpočátku pár dní na boxech, aby si zvykly na změnu prostředí a dostatečně se aklimatizovali. Po třech dnech strávených ve stáji jsme je postupně začali seznamovat s okolním prostředím. Doslova krůček po krůčku jsme kobylky lákali ven z boxů a přesvědčovali je, že se nemají venku čeho obávat. První den kobylky sotva vyšly pár kroků ze stáje – i to jsme považovali za veliký úspěch. Den ode dne se vzdálenost stále více zvětšovala – řekla bych, že snad přímo úměrně s rostoucí důvěrou kobylek k nám.
Dny ubíhaly a my začínali mít obrovskou radost z toho, jak znatelně u nás koníci pookřáli a jaké pokroky začali dělat. Bylo by s podivem, kdyby se nestalo nic, co by nám tu radost rázem překazilo. Náhle se totiž o koníky začalo zajímat stále více lidí. Někteří z nich – pod maskou „dobrovolníků“ – dokonce bez ohlášení a bez dovolení přicházeli do naší stáje a pořizovali záznamy či jinou dokumentaci. Následně se pak pořízené snímky objevily na internetu. Kde to jsme? Copak tohle je seriózní jednání? Dovolil by si snad někdo z nás vniknout bez dovolení do cizí stáje? Cožpak pro někoho neexistují hranice – co se týče slušnosti?
Uveřejněné fotografie plavé kobylky splnily svůj zamýšlený účel – vzbudily zájem nesčetných zájemců, obdivovatelů, potenciálních kupců i dětí…zkrátka všech, kteří s ní kdy přišli do kontaktu (reálně či virtuálně). Co následovalo? To, co logicky následovat muselo. Jednoho dne přišel pokyn, že se kobylka bude převážet jinam. A důvod? Ten nejubožejší a nejsměšnější – nemá prý u nás dostatečnou péči! Kobylka u nás dostávala doslova nadstandardní péči – díky své bázlivosti a mírné povaze si od samého začátku získala srdce nás všech. Jen co nám začala trochu důvěřovat, přišla rána v podobě příkazu o jejím převozu. Co je to za člověka, který s čistým svědomím rozhodne o převozu (podruhé v průběhu dvou týdnů) koníka v tak křehkém fyzickém i psychickém stavu? To si ten dotyčný skutečně neuvědomuje, jak velikému stresu (v podobě transportu a zvykání si na nový domov) ji tím znovu vystaví? Jedná se nyní skutečně stále ještě o zájem koně? Nebo se snad do popředí začíná dostávat zájem diametrálně odlišný?
Nemohu se ubránit přesvědčení, že se najednou objevil jakýsi „vážný“ zájemce, v němž kobylka vzbudila soucit, lítost, zájem, nápad či cosi jiného…a který rozpoutal tenhle podivný a nelítostný hon. A jak zařídit, aby se k němu kobylka dostala stůj co stůj? Stačí přece jen tvrdit, že ve stávající stáji nedostává odpovídající péči a nařídit převoz jinam. Není přece nic jednoduššího, než nafotit kobylku včetně jejích několik let zanedbávaných kopyt v boxu bez podestýlky – a fotografie poté doplnit dostatečně peprným komentářem, že kobylka stojí na holé zemi a korekturu kopyt jsme jí doposud nezajistili, protože jsme zřejmě naprosto nezodpovědní a neschopní.
A tak se ptám: Kde byly ty zástupy nynějších zájemců a potenciálních kupců, když se sháněli dobrovolníci, kteří by byli ochotní poskytnout týraným a v mnohých případech problematickým koním dočasný domov a péči?? Kde byli, když se Roman a ostatní brodili sněhem, blátem a hnojem v jankovských ohradách od brzkého rána do pozdního večera, bez jídla a pití?? Když riskovali své zdraví a mnohdy i svůj život pro záchranu týraných koní? A proč vlastně?? Teď, když největší hrozba v podobě psychopatického „chovatele“ pominula a největší euforie ze záchrany koní pominula, se najednou rodí „dobrovolníci“ doslova jako „houby po dešti“. A koně si dokonce vybírají! Jak jinak? Přece si do stáje nevezmou problematického a jankovitého koně – když si mohou vybrat klidného a za těch pár dní v dočasné péči již prověřeného!!
Takže shrnuto a podtrženo, realita nám jen znovu potvrdila dobře známý fakt, že „každý dobrý skutek musí být vždy po zásluze potrestán“. Nabídli jsme pomocnou ruku, poskytli azyl několika málo koníkům, Roman strávil několik náročných dní v plném nasazení za záchranu koní, přijel doslova „na zavolání“, kdykoliv bylo potřeba. Co nám bylo odměnou? Křivé ničím nepodložené nařčení, že neposkytujeme koním dostatečnou péči. Co je vůbec za člověka ten, kdo vznese takové obvinění? Není to snad tentýž, kdo udělí příděl několika kousků potlučených jablek, jednoho kusu minerální soli, jedné koňské deky a jednoho pytle granulí – to vše v poměru ku třem koním? Proč nás alespoň neušetří nejapných poznámek o tom, abychom TÍM VŠÍM náhodou nekrmili naše vlastní koně?! A proč má vůbec potřebu kydat špínu bez jakéhokoliv důvodného opodstatnění?!
Poslední událost, která tomu všemu jen nasadila korunu, proběhla dnes ráno. Šlo o záchranu posledního hřebce, dodnes zavřeného v jankovském statku. Roman byl povolán s přepravníkem, aby pomohl s odchytem a přepravou hřebce do nového dočasného domova. Nicméně po naložení hřebce do přepravníku se „překvapivě“ zjistilo, že ho vlastně není kam umístit. Není to zvláštní?? Zorganizujeme „hurá“ akci na záchranu koně, ale do poslední chvíle nemáme nejmenší tušení, kam ho vlastně dáme?? Jinými slovy – Romanovi nezbylo nic jiného, než přivézt hřebce k nám. Od samého začátku avizoval, že hřebce do stáje přijmout nemůžeme především z toho důvodu, že naše služby jsou zacílené na věkovou skupinu dětí od 6 do 15 let. Zajímalo to snad někoho?? Nikoliv!! Hřebce jsme ustájili, jenže pozor – den plný překvapení nekončí!! Náhle přichází na scénu jiný přepravník, který se objevuje jakoby zázrakem a pouhou náhodou a je určený – no považte – pro převoz plavé kobylky a valáška.
Proč tedy kauza, která tak slibně začala a na jejímž počátku byly sledovány skutečné zájmy koní, v samém závěru tak smutně skončila? Protože v jejím závěru už rozhodně nešlo o potřeby a zájmy koní – nýbrž spíš jen sobecké zájmy zainteresovaných lidí.
Blanka Kučerová