Vladimír Veit je přímo benešovský rodák, Dáša Voňková (správně celým jménem Dagmar Andrtová-Voňková) žije v nedalekých Pyšelích a její syn navíc pracuje v benešovské nemocnici.
A dále mimo jiné především členství v Šafránu. Tentokrát nejde o bylinu a vzácné koření, ale o volné písničkářské sdružení, kam vedle výše jmenovaných patřili Vladimír Merta, Vlastimil Třešňák, Petr Lutka, Pepa Nos, Jan Burian, Jiří Dědeček, ze slovenských interpretů pak Zuzana Homolová. Někdy se uvádějí i další, velmi známá jména, jako Karel Kryl nebo skupina Marsyas. Většinou šlo o folkové písničkáře, kteří začínali a proslavili se v druhé polovině šedesátých let a v období normalizace sedmdesátých let oscilovali na hranici různých zákazů, tzv. rekvalifikačních zkoušek, určených ve velké míře k likvidaci režimu nepohodlných umělců a emigrace, k níž se nakonec někteří uchýlili nebo k ní byli donuceni.
Širší veřejnosti je asi z uvedených jmen v nadpisu i Šafránu kromě Vladimíra Merty nejznámější jméno Jaroslava Hutky. Pochází z Olomouce, kde se narodil v roce 1947. Můžeme to vystopovat i v jeho textech, kde se např. používá moravský ten okurek na rozdíl od českého ta okurka. Kromě svých písní hraje také moravské lidové balady ze sbírek Františka Sušila a Františka Bartoše. Asi nejznámější Hutkovou písní je Náměšť, složená pro festival v Náměšti na Hané v roce 1973, který byl tři týdny před začátkem zakázán, přestože bylo prodáno 20.000 vstupenek.
Jaroslav Hutka hrál velmi často ve dvojici, začínal právě s Vladimírem Veitem pod značkou Hutka a Veit. Kromě něj to byli Štěpán Rak, dnes slavný klasický kytarista, Petr Kalandra, později člen skvělého tria Marsyas, Hvězdoň Cigner, kterého emigrace dohnala až k sebevraždě a dlouhá léta fenomenální kytarista, vedoucí skupiny Blue Effect, Radim Hladík.
Vladimír Veit se narodil v roce 1948 právě v Benešově. Veřejně vystupovat začal s Jaroslavem Hutkou v roce 1967, po roce pak začali hrát každý samostatně. Asi méně je známá skutečnost, že autorem hudby některých Hutkových písní je právě Vladimír Veit. Jsou to jedny z neznámějších, jako např. Pravděpodobné vzdálenosti nebo Haleluja tramvaje. Oba umělci spolupracují stále.
Dagmar Voňková pochází z Hradce Králové, nyní žije v Pyšelích.
Písničkářka, skladatelka, textařka, průkopnice originálního stylu hry na kytaru, která, jako mnoho podobných, předběhla svou dobu a proslavila se více v zahraničí než v české kotlině, jak už to tak někdy bývá. V zahraničí také sbírala různá mezinárodní uznání.
Veřejně vystupuje od sedmdesátých let, kdy byla také členkou sdružení Šafrán. S tím samozřejmě souvisely různé zákazy hraní, takže kromě toho pracovala v různých profesích, hlavně v milovaných Krkonoších a Podkrkonoší.
Vystupovala téměř po celém světě, v Paříži, Rakousku, Skandinávii, na festivalu v dánském Roskilde, v Japonsku atd.
“Dagmar Andrtová zpívá jako tradiční pastýřka ve svém vlastním jemném jazyku, se svou akustickou kytarou dělá věci, které kromě ní nikdo nedokáže. Hraje na kytaru všemi myslitelnými i nemyslitelnými způsoby. Používá techniku, kterou v Praze sama vynalezla, prsty jí s citem a sebedůvěrou závodí nahoru a sdolů po hmatníku kytary. Stanley Jordan, John McLaughlin i Eddie Van Halen – všichni by se mohli od této ženy hodně učit.” Arne Svingen, březen 1988, překlad z norštiny.
Japonský činovník, kytarista, hudební teroetik a hledač Fukuo Hamasaka se po poslechu jejích nahrávek rozplakal, objal ji a pozval na turné do Japonska. Sám řekl: “Pocítil jsem, jak je svět velký a rozmanitý. Jak je možné, že v něm žije žena, která vymyslí takovou hru na kytaru, kterou jsem si ani já po čtyřiceti pěti letech hraní a teroetizování o hře na kytaru vůbec nedovedl představit? To se podobalo zázraku, na který nikdy nezapomenu.”
Známý hlasový odborník Leo Jehne o ní mimo jiné napsal: "Dáša Voňková dokázala neuvěřitelné. Spojit tradiční půdorys našich lidových písní s vynalézavým, zajímavým, obtížným a skvěle zahraným kytarovým doprovodem a sloučit tradice našeho folklórního vokálního projevu se soulovým výrazem a takřka beatovým drivem.“
„Zvláštní ovšem je, že tu značně propracovanou techniku si vymyslela sama, doma na koleně a jen jaksi mimovolně se tak zařadila mezi hráče světové úrovně.“ (Petr Dorůžka)
Výše uvedený Stanley Jordan se touto technikou proslavil po celém světě...
Všechny uvedené umělce jsme mohli v posledních letech viděl a slyšet v Benešově či blízkém okolí. Např. Dášu Voňkovou 17. 11. 2011 a Jaroslava Hutku 17. 11. 2013 v rámci koncertů k výročí 17. listopadu, které pořádalo Muzeum umění a designu. Dáša Voňková vystoupila ještě v listopadu 2017 v Cafe Terasa, Jaroslav Hutka v prosinci 2013 v Bystřici, v květnu 2016 na Konopišti a v srpnu v Sázavě. Vladimír Veit vystupoval v únoru 2020 v klubu Farní charity ve Vlašimi.
Petr Sedláček
