Nosným motivem komedie je nepřátelství žen k mužům. Jeho hlasatelkou je bojovná Vdova. Už v dětství nenávidí učitele, protože chtěla učitelku, usiluje o to, aby ženy rodily jen dcery, protože muži touží po synovi. Jí se to podařilo, avšak její dceři „udělal“ řezník patnáct kluků. Sama vdova ničí muže také častými souložemi, tím je prý opotřebovává. Autor předepsal postavě podobu dominy zjevu a suverenity filmové star.
Sophie je jejím opakem. Ušlápnutá žena týraná manželem nadsamcem, který ji řetězově znásilňuje. Má 18 (s vdovou 19) milenek, ukazuje Sophii jejich nahé fotky, klasifikuje je čísly a líčí způsoby jejich milování. Sophii mlátí na počkání. Ta se mu vše pokusí vrátit svojí nevěrou, ale Roger zmlátí její partnery a znásilní jejich ženské příbuzenstvo.
Třetí žena je Petitpas. Přitroublá stará panna, marně touží po muži, vyžívá se aspoň v „charitě“. Pro ředitele „dobročinné společnosti“ okrádá staré lidi o peníze, aby je uchránila hříchu, protože by si za ně kupovali pornočasopisy. Prosperuje to, ředitel si už pořídil zámek, dvě vily, přepychové auto. Bůh to schvaluje, mluvil s ním ve Švýcarsku. Petitpas miluje vášnivě, ale platonicky modrookého svalovce, je to Sophiin tyran Roger.
Tyto tři typy žen jdou dějem hry. Sophie zabije svého manžela elektrickým nožem, jeho tělo dá sežrat dogám, hlavu ne, protože se bojí, že by ho psi poznali a vrhli se na ni. Jak se hlavy zbavit? O pomoc poprosí Vdovu. Ta podstrčí košík s ukrytou hlavou za stejný košík Petitpas. Ta v něm nese zeleninu násilnickému učiteli, o kterého pečuje, a tak podezření z vraždy padne na něj. Nezdaří se, devadesátiletý učitel zatím umřel. Je vyslána se zeleninou k plukovníkovi, sběrateli lebek. Ani to nevyjde. Petitpas objeví lebku, pozná svého Rogera a je šťastná, že nabalzamovaný jí bude patřit do konce života.
Hra je plná drsného černého humoru. Plukovník přišel o nohy skokem z vlaku, kde znásilnil na záchodku školačku. Je nositelem řádu Čestné legie, trest by byl skandálem, dostane od pojišťovny exklusivní protézy, aby mohl dál běhat kolem dětských školek.
Učitel má výstřední druhy soulože. Na vrabčáka: posype partnerku rýží a tu sezobává. Na orla: vrhne se na ni ze skříně a brutálně z ní rve šaty. Nebo: babička uhořela v bytě, aspoň nemusela do krematoria. Některé superdrsné pasáže (svačina z Rogerova mozku usmaženého na cibulce) Balatová vypustila, ale myslím, že obecenstvo otužilé např. Monology vagín by je strávilo bez následků.
Všechny herečky si se svými úlohami poradily dobře. Kateřina Gutová hraje svou Supervdovu s plným nasazením, podařila se jí postava šílené feministky, ale pořád jí ponechává komediální humor. Intonací hlasu, gesty, pohybem, dokonalým kostýmem hrála postavu přesně tak, jak ji Danaud napsal. Šťastná byla volba obsadit do role Sophie Kateřinu Balatovou. Té figura ušlápnuté chudinky, zoufalé „vražedkyně“, bezradné nad svým činem a osudem týrané ženy nedělala problémy. Byla dobrým kontrastem panovačné, bojovné Vdovy i herectví K. Gutové. Nejvíce komediálních příležitostí dával part slečny Petitpas a Iveta Pechová je stoprocentně využila. Její „slečna“ je neohrabané, nevábné a pitomé stvoření, její staropanenství je logické, muž by se jí ani nedotkl a právě proto po něm celou duší touží. I. Pechová se vymódila do ženského strašidla, odpuzuje chůzí, gesty, grimasou. Svou komikou místy ovládne jeviště. Ne, své partnerky nepřehrává, jen umí naplnit vděčnou roli svým komickým talentem.
O úspěch inscenace se zasloužila opravdu zasloužilá benešovská divadelnice A. Balatová. Bez ní by Áčko nebylo a bez Áčka by nám bylo smutno. To se ale nestane a jistě se budeme brzy bavit novou áčkařskou alotrií.
-Rn-
