Přestože se vše muselo naplánovat půl roku dopředu, čas nečekaně rychle utekl a my stáli na letišti Václava Havla v Praze se sbalenými kufry, pasem a letenkami v rukách. Po příletu do Moskvy jsme měli pár hodin času, který jsme využili k procházce – „kondičnímu běhu“ po Moskvě. Prof. Irina Beznosova byla připravena nám ukázat v těch několika hodinách (4 a půl hod.), jež jsme měli, co nejvíce. Rudé náměstí, GUM, Chrám Vasila Blaženého, Chrám Krista Spasitele, park Zaryadye... to všechno zdálo se být jen jako malá ochutnávka hlavního města Ruska. Jenže očekávali nás jinde, a v pozdních hodinách jsme tedy nastoupili do letadla směr Kazaň. Zde na nás čekali učitelé z místního gymnázia, kteří nás auty odvezli na náš hostel. Ačkoliv někteří z nás měli z ubytování značné obavy, hostel byl moderně vybavený a jediným problémem tak zůstalo místo, které v pokoji s dvanácti lůžky opravdu chybělo. Naše dny byly velmi, velmi nabité. A co všechno jsme stihli zažít? Jako první nás čekala vědecká konference v Gymnáziu No.19. Zúčastnili jsme se řečnické soutěže, představili projekty „Помогайка“ a „Угадайка“ a prezentací o České republice přiblížili náš stát našim novým ruským přátelům. Porovnávali jsme školní systémy a zjistili spoustu zajímavých věcí, např. že ruské děti chodí do školy i v sobotu, ale mají tříměsíční prázdniny, že po absolvování jedenácti ročníků mohou rovnou pokračovat ve studiu na univerzitě. Ředitel školy nám ukázal krásy i nedostatky jejich školy a sestavil tým fotbalistů, který naši chlapci porazili v napínavém zápase v poměru 6:4. Dále jsme navštívili tatarské divadlo, kde jsme se přesvědčili, že tatarština se od ruštiny opravdu liší. Na dva dny jsme se přidali k ruským turistům a společně navštívili ostrov Sviyazhsk, Chrám všech náboženství, Compound of the Raifskiy monastery a město Bolgar. Dva dny jsme strávili také v samotné Kazani, kde jsme se s naší milou průvodkyní Lenarou podívali např. do Kazaňského kremlu s mešitou Kul Šerif, věže Soyembika, Chrámu Zvěstování, muzea tradiční tatarské pochoutky (tzv. „čak-čak“) a vesničky Tugan Avylym, viděli jsme jezero Kaban, loutkové divadlo, prošli jsme se po nábřeží a poznávali ruskou i tatarskou kuchyni. Ten týden utekl velmi rychle, a přestože jsme byli unavení (za celou dobu jsme ušli přes 100 km!) a těšili se na naše blízké, nikomu se nechtělo zpátky domů.
Na závěr bychom chtěli moc poděkovat všem, kteří nám tuto cestu umožnili. V první řadě p. prof. Beznosové, která se nejednou vydala na ruskou ambasádu, aby zařídila vše potřebné, a že toho nebylo málo! Víza, letenky, ubytování, průvodce, komunikace se školou, sestavení programu zájezdu atd. Nemůžeme nezmínit její vlastní osobní průzkum, kdy v době jarních prázdnin hledala v Kazani nejlepší restaurace pro naše mlsné jazýčky (to bylo nějakých ochutnávek!...) a ubezpečila se, že všechno je pro naši návštěvu připraveno. Nemalé díky také patří p. prof. Evě Kuťákové (naší Chávě, jak ji místní dodnes nazývají) za její trpělivost, ochotu a vytříbený smysl pro humor, jímž nám zpříjemnila každý den. V neposlední řadě bychom chtěli poděkovat p. prof. Vidrnové, která nám s přípravou na řečnická vystoupení hodně pomohla, přestože se nakonec zúčastnit nemohla. Výlet jsme si mimořádně užili a doufáme, že jsme tím začali tradici, která umožní i dalším studentům poznat krásy Ruska, zejména Tatarstánu. Místa, kde nic není nemožné, především s Irinou Beznosovou v čele! Michaela Korešová, studentka Gymnázia Benešov
