Události posledních několika dnů mne přiměly k napsání tohoto článku. Přestože psaní nepatří zrovna mezi mé oblíbené činnosti a silné stránky, prožitou zkušenost si zkrátka nedokážu jen tak mlčky nechat pro sebe. Znovu se mi, bohužel, potvrdilo, že lidská zášť a zloba nezná mezí.
Jak vlastně celý příběh začal? Zprvu se několik jednotlivých brutálních videí a fotografií dokumentujících život týraných koní v Jankově objevilo na internetu. Jakmile si případu začala všímat televize Prima, říkala jsem si, že se jedná zas o jednu beznadějnou kauzu, která po čase opět vyšumí do ztracena (tak jako mnoho předcházejících a – nedělám si iluze – i mnoho následujících...protože jak vidno, podobným darebákům léčícím si své komplexy na zvířatech se v naší zemi zkrátka daří…bohužel). Proto jsem byla záhy velice mile překvapena nečekaným vývojem situace. Do kauzy vstoupilo město Votice, které se své role zhostilo skutečně se ctí. Konečně se našel někdo, kdo před závažným problémem nezavíral oči – nýbrž zcela naopak, obrátil se k němu čelem, ale co spatřuji jako úplně nejdůležitější – především se konečně našel někdo, kdo se nebál za ta ubohá zvířata převzít odpovědnost (samozřejmě i se všemi závazky a povinnostmi z toho plynoucími). Televize sice rozpoutala potřebný mediální zájem, nicméně podstatné bylo především to, co následovalo – totiž obrovská záchranářská akce, která alespoň na dočasnou chvíli stmelila představitele města, dobrovolníky, hasiče, veterináře a mnoho dalších, kteří dělali vše, co bylo v jejich silách (a mnohdy i s nasazením vlastního života či zdraví), pro záchranu zubožených koní v Jankově. Nesmírně mne fascinovala ta obrovská vlna solidarity, která se najednou vzedmula – ten samotný fakt, že zde všichni doslova „táhli za jeden provaz“ – jediným a nejdůležitějším společným cílem všech zúčastněných bylo především blaho zdejších koní. A právě tehdy jsem na malou chvíli uvěřila, že nejenom v pohádkách může vítězit dobro nad zlem. O to větší „vystřízlivění“ mne pak čekalo o pár dní později.
Celá tato kauza se nás dotýká víc, než by se možná na první pohled mohlo zdát. Proč? Protože jsme měli tu čest poskytnout azyl několika „jankovským“ koním.
Tak pěkně popořádku. Dne…. Město Votice dalo pokyn k definitivnímu odebrání koní majiteli (jehož jméno odmítám psát) a jejich umístění do dočasné péče. Roman je majitelem koňského přepravníku, a proto nabídl své služby (jakožto dopravce) městu Votice a město jeho nabídku přijalo. Vzhledem k tomu, že Roman již má jistou špatnou zkušenost se záchranou koní v kauze Chvojen, byl si velmi dobře vědom toho, že poskytnutá pomoc se může velice záhy náhle obrátit proti němu. Proto se zprvu držel spíš zpátky a neměl v úmyslu se tentokrát příliš angažovat – nicméně po dlouhém naléhání se nakonec nechal přece jen přesvědčit k tomu, aby se několika koní ujal. A tak se stalo, že ještě týž den poskytla naše stáj přístřeší třem koním – dvěma kobylkám a jednomu valachovi. Zdravotní stav obou kobylek byl již na první pohled dost na pováženou, valach z nich vypadal nejlépe. Také on jediný vykazoval známky toho, že se s ním v minulosti určitým způsobem „pracovalo“ – byl zvyklý na ohlávku, nechal se vodit na vodítku, bez protestů dával všechny čtyři nohy apod. Oproti tomu kobylky byly jakoukoliv péčí doslova „nedotčené“. Vodění na vodítku ani jedna neznala, o dávání nohou nemohla být ani řeč. Mimoto byla v jejich výrazu patrná obrovská míra nedůvěřivosti – vůči lidem i vůči jiným koním či zvířatům. Pamlsky, jablka, mrkve, tvrdé pečivo…to všechno očividně nikdy předtím neviděly ani zdálky.
Odsunem koní z Jankova do nových dočasných domovů možná celá kauza skončila pro televizi Prima, nicméně pro nás tím byl „běh na dlouho trať“ teprve zahájen. Koně zůstali zpočátku pár dní na boxech, aby si zvykly na změnu prostředí a dostatečně se aklimatizovali. Po třech dnech strávených ve stáji jsme je postupně začali seznamovat s okolním prostředím. Doslova krůček po krůčku jsme kobylky lákali ven z boxů a přesvědčovali je, že se nemají venku čeho obávat. První den kobylky sotva vyšly pár kroků ze stáje – i to jsme považovali za