Obec Krhanice se váže svojí historií k Ostrovskému klášteru, který byl založen roku 999. V roce 1228 jsou v držení majitelů Kostelce (Zbořený Kostelec). K roku1574 se uvádí v Krhanicích manský svobodný dvorec.
Ikonografie Krhanic nad Sázavou je více zastoupena až po roce 1920. Snímky hydroelektrárny „Na Pěnkavech“, jez Podělusy, rozsáhlé železářské závody a dílny na žulové výrobky (1924) zachytil davelský fotograf Josef Dvořák (1881- 1965). Krhanickou hydroelektrárnu a železářské závody nechal postavit pražský průmyslník L. Bondy. Ve stejném roce (1924) se tu narodil i krhanický rodák, český herec Otakar Brousek starší, jehož potomci pokračují v umělecké tradici dál.
Pod Krhanicemi na řece Sázavě býval mlýn Podkrhanický, Pankavský , zvaný Pěnkavský či „Na Pěnkavech“, který měl číslo popisné 22. Doložen je již k roku 1607, jak dokazují četné písemné prameny. Nový majitel konopišťského panství Přech z Hodějova koupil v roce 1607 „mlýn Pěnkavů v Krhanicích“ a připojil jej k svému panství. Od roku 1758 je mlýn již ve vlastnictví rodiny Starkových. Následuje celá řada držitelů.
Další naší zastávkou je osada Prosečnice, která je dnes součástí Krhanic. Toto posázavské letovisko s vilami a chatami, proslulo především dělnickým sanatoriem pro plicní choroby. Sanatorium začal budovat spolek Humanita po roce 1916 a finančně na něj přispěl i president T. G. Masaryk. Je až téměř symbolické, že v místě bývalých kamenolomů, kde těžká a namáhavá práce byla každodenní samozřejmostí, vznikalo plicní sanatorium. Zdejším kameníkům se usazoval prach na plicích, pomalu a nenápadně se tak přibližoval jejich konec. V té době byly souchotiny nemoc, na kterou se běžně umíralo.
Prvá zmínka se vztahuje k roku 1461, kdy ves vlastnil šlechtic Daniel Adam z Křivé. Věnujme posázavským zručným kameníkům tichou vzpomínku a podívejme se na samotný počátek vzniku sanatoria. Humanita vznikla v Praze z iniciativy senátora Johanise již v roce 1914, kdy začíná I. světová válka. Spolek pro péči a zdraví dělnictva měl ve svém začátku jen asi padesát členů a neměl téměř žádný finanční kapitál. „Srdce otevřená bolestem a utrpením svého okolí je spojovala a brzy slavili prvé úspěchy“ (Vaněček 1932). V roce 1915 činilo spolkové jmění 21.200,-Kč, ale již k roku 1919 to bylo 2,5 miliónu. V roce 1931 již neuvěřitelných 28 miliónů, které představovaly obětavost a poctivou práci všech členů spolku. Na souchotiny a tuberkulózu umíralo tehdy v Československé republice více jak 50.000 lidí ročně. Většinou šlo o sociálně slabé jedince, zesláblé a špatně živené. Původně stavební komise vyhlédla pozemky u obce Krhanice. V říjnu 1915 však koupila firma L. G. Bondiho z Prahy elektrárnu Na Kaňově u Krhanic a okolní pozemky, na nichž chtěla vystavět novou drátovnu. Také záměr zrušit starou elektrárnu a postavit novou hned pod pozemkem sanatoria, bylo pro sanatorium nepřípustné. Stavební komise prodala pozemky panu Bondimu a vydala se hledat nové pole mezi osadou Prosečnicí a Požáry. Pozemek měl být na pozvolném svahu, který by sbíhal mírně k řece Sázavě. Místo bylo objeveno a nacházelo se čtyři minuty od stanice „Prosečnice“ – místní dráhy Praha - Vrané - Čerčany. Od severu, severozápadu a severovýchodu sanatorium chránily zalesněné stráně a k samotné řece Sázavě to bylo jen pět minut. Vrtaná studna měla čerpadlo, které vytlačilo 240 hl. vody denně, jak nám uvádí archivní záznamy. Autorem projektu byl architekt R. Jonáš, který začal se stavbou hned v roce 1916. Stavba se díky válečné době komplikovala, ale již v roce 1918 byla hrubá stavba hotova, jak nám to ukazuje dobová ikonografie. V roce 1915 byla přikoupena k sanatoriu vila „Na vyhlídce“, která sloužila jako ubytovna pro zaměstnance. Přestavěný domek nám ukazuje několik fotografií z roku 1932. Sanatorium si vzalo na dokončení stavby subvenci 500.000 Kč, kterou povolila rakouská vláda. To se již schylovalo ke konci I. světové války a k vyhlášení samostatného československého státu. Musela pomáhat i opakovaná loterie a provozování pražského biografu Světozor, který byl propůjčen firmě „Kinema“, za 40% z čistého zisku. Po levé straně vchodu do ústavu stála vila „Vlasta“ s byty pro lékaře a úředníky. Máme jí na několika dobových snímcích. Dne 19. května 1920 navštívil téměř již dokončenou stavbu prezident T. G. Masaryk, který věnoval čtvrt miliónu korun na výtah pro dopravu nemocných do jednotlivých pater. V podkroví byla zřízena přednášková a zábavní síň (Vaněček).
Od května 1918 do roku 1921 se prostavělo pět miliónů korun, ale stále chyběly peníze na vnitřní zařízení. Ministerstvo zdravotnictví poskytlo „Humanitě“ v roce 1922 bezúročnou půjčku 1.000 000 Kč, ministerstvo sociální péče 300.000 Kč a pražský biograf Světozor zaplatil nájemné 250.000 Kč.
Dne 7. května přivezla posázavská lokálka prvé pacienty, kteří trpěli plicní chorobou. Oficiální otevření se konalo 14. května 1922. MUDr. Josef Thomayer se stal jedním z patronů nového sanatoria, které se za provozu rozšiřovalo. Přistavovaly se nové pavilony. V roce 1924 bylo otevřeno na Prosečnici zvláštní oddělení pro pacienty s krční tuberkulózou. Statek v Dolních Požárech zajišťoval vlastní zásobárnu zemědělských plodin a chovného i jatečního dobytka. U železniční zastávky vybudovala „Humanita“ prosperující „Penzionát na Sázavě“, kde bydleli také zřízenci s rodinami. Finanční náklady stouply na 24.000 000 Kč. V letech 1922- 32 bylo zaevidováno 15. 000 pacientů. Sanatorium bylo soběstačné, neboť vlastnilo řadu hospodářských provozoven (kravíny, vepřince, konírny, stodoly, kolny, vlastní jatka, transformační stanici, malý rybník na kapry aj.).
Hlavní budova a vedlejší pavilóny nám připomínají „bílý hrad na Sázavě“, neboť jejich světlá omítka září daleko do kraje“ (Vaněček). Prosečnici zachytila řada fotografů, a proto máme poměrně bohatou dokumentační ikonografii. Vzácností nejsou ani letecké snímky, které vznikly po roce 1922 a jsou zcela unikátní. Za II. světové války sloužily budovy jako kasárna SS. Dnes je tu umístěna „Plicní klinika I. lékařské fakulty UK Praha“, fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze (Soukup, David). Návštěvníkům doporučujeme některou z turistických stezek.
Mgr. Jan Heřman
e-mail: janherman24@seznam.cz
Výběr z literatury:
Berka, M. 1991: Posázavský pacifik. NADAS, Praha
David, P., Soukup, V, 2004 : Dolní Posázaví – průvodce sv. 41, Praha
Heřman, J.: Z ikonografie Dolního Posázaví. II. díl, v tisku
Vaněček, E. 1932: Bílý hrad na Sázavě. Pod Blaníkem, Benešov
