Ve 14. a 15. století byl posel ohrožován ještě navíc lapky a loupeživými rytíři. Pokud se jednalo o důležitou zásilku, byl doprovázen jedním nebo dvěma ozbrojenci. Na Benešovsku byly zřízeny prvé poštovní stanice již za císaře Ferdinanda I. a to v Bystřici a v Nespekách (1527) v době, kdy bylo budováno poštovní spojení mezi Prahou a Vídní. Před zbudováním pravidelné pošty chodívali poslové pěšky, někdy vozívali svůj náklad na trakaři. Bývali to prostí lidé, společensky nízko postavení, placeni byli od míle, za kterou dostávali ještě začátkem 17. století 6 grošů míšenských. Po třicetileté válce posílala benešovská a vlašimská vrchnost s poselstvím i robotníky, kteří dostávali od každé míle po 5 krejcarech. Vedle obyčejných poslů existovali i poslové vikariátní, které vydržovali faráři příslušného vikariátu. Prokazovali se kovovým odznakem se znakem arcibiskupa. Z Prahy přinášeli různé vyhlášky (patenty), tiskoviny a svaté oleje. Do Prahy nosil vikariátní posel vybrané peníze, o které býval na cestě často oloupen. Větší města si vydržovala tzv. městské právní posly, kteří často zastupovali kata. Poctiví měšťané se jich štítili a pokládali je za nepočestné lidi. Právní posel (biřic, lictor) provolával o týdenních a výročních trzích zákony, nařízení, vyhlášky a často obesílal strany k městskému soudu. Právní poslové stáli společensky velmi nízko, byli považováni za vyděděnce lidské společnosti, a proto se většinou spřízňovali jen s katy a rasy. Zápisy o narození, svatbě a úmrtí v rodině právního posla bylo zapisováno farářem zvlášť, proto většinou tyto záznamy neunikly pozornosti. Poslové často asistovali při popravách, byli přísedícími při mučení odsouzenců, opatrovali je a k popravě doprovázeli. Když právní posel zemřel, byl většinou pochován za hřbitovní zeď. V 17. a 18. století máme právní posly archívně doloženy ve Štěpánově, Benešově, Vlašimi a Divišově.
Poštovní spojení mezi Prahou a Vídní (1527) si vyžádalo vybudování stanic pro posly a povozy. Často vedle stanice byla budována i zájezdní krčma. Trasa byla rozdělena na úseky po dvou mílích (15 km) nebo po čtyřech hodinách pěší cesty. V každé stanici pošty sídlil poštmistr nebo jeho zástupce (postbot, postknecht) a byla zde vybudována stáj pro poštovské koně. Poštmistři v Nespekách a v Bystřici chovali alespoň pár koní, na které dostávali vedle platu i příplatky. Bohatí poštmistři mívali více párů koní, které využívali na osobní přepravu. Nejprve sloužila pošta státním účelům, později za císaře Maxmiliána obstarávali státní poštmistři i dopravu soukromých listů. Za císaře Rudolfa II. se s poštou začaly přepravovat i civilní osoby, které platily poště daný poplatek od ujeté míle. Poštmistr byla vysoce vážená osoba a v dobách mírových bylo toto zaměstnání velice výnosné. Pošta musela ale fungovat i v době válečné a to již bylo krajně nebezpečné. Dokládá nám to archivní záznam, kdy císař Ferdinand udělil patentem ze dne 13. března 1629 odměnu 3.000.- zlatých rýnských (přes 360.000,- Kč) nespeckému poštmistrovi Prugerovi za to, „že v rebeliích ztratil všecky své poštovské koně a příslušenství a pro císařskou armádu obstarával osobně nebezpečnou polní poštu“. V době stavovského odboje za třicetileté války pravidelné poštovní spojení zaniklo a jezdili nanejvýš poštovní jízdní poslové, kterým byl na každé stanici podpisován průvodní list (postzettel). Roku 1640 bylo obnoveno spojení poštovními vozy, v té době se stal poštmistrem v Nespekách Václav Šechner, který v roce 1644 zde vystavěl novou poštu a vymohl si též právo na zájezdní krčmu. Směrem na Prahu byla nejbližší stanice v Jesenici, kde do poštovního vozu zapřahal koně jesenický poštmistr Jiřík Kraus. Jesenice měla ideální geografickou polohu, což bylo využíváno již v dávných dobách. Poštovní stanice zde byla zřízena již v roce 1571 a probíhalo zde pravidelné poštovní spojení mezi Prahou a Vídní. Od roku 1785 bylo poštovní spojení rozšířeno i o přepravu osob. Nespecký poštovský pacholek (postknecht) musel usednout na posledního koně a v sedle se vrátit do Nespek. Při jízdě na Vídeň běhali koně z Nespek do Bystřice, kde zapřahal koně do vozu Matěj Poštmistr, který jel až do Votic. Postknecht (postilión) a poštovní kurýr byli velmi výrazně ustrojeni. Na sobě měli světle červený frak s modrou podšívkou a modrými výložkami na límci a na obou rukávech. Na hlavě nosili černý třírohý klobouk a na nohou žluté kožené kalhoty a těžké rejtarské boty se záložkou přes kolena. Svojí přítomnost ohlašovali troubením na poštovskou trubku a pro svoji bezpečnost mívali i ručnici. Průjezd jim zaručoval tzv. „postzattel“, který je osvobozoval od placení mýta a cel, umožňoval jim i průjezd po soukromých cestách, lukách a pozemcích. Poštmistrův příjem byl především z přepravy dopisů a balíků, ale i soukromých osob. Jeho vedlejší příjem byl za opisování zpráv, čili novin. Podle patentu z roku 1640 mohl tyto opisované zprávy „prodávat okolo usedlým pánům a šlechticům“. Nespecký poštmistr Václav Šechner se tak stal prvním „ novinářem na benešovském okrese“, zbohatl a již v roce 1654 měl tři páry koní, vlastnil poštu, zájezdní krčmu a rozsáhlé hospodářství. Zemřel okolo roku 1664. Poštu zdědila vdova Kateřina, se kterou se oženil vdovec Hans Jakob Schwarz, který poštmistroval do roku 1673. Po Šechnerových měla poštovské stavení dědit vrchnost – jako odúmrť, proto jej uživatelé nechali pustnout. Hrabě Sitzendorf prodal grunt a hospodu Hansi Wentzlu Peltzlovi, který se v kupní smlouvě zavázal, že postaví novou poštu. Nový majitel postavil na pozemku grunt a zájezdní hospodu, ale poštu neprovozoval. Novým poštmistrem byl jmenován Urban Beník, který na sousedních pozemcích vystavěl novou poštu. Roku 1676 stavení vyhořelo do základů a poštovský dům musel být obnoven i se stájemi a komorami. Zadlužený Beník prodal poštu Petru Hoškovi, který ji po ročním držení předprodal Karlu Václavu Lhotákovi urozenému pánu z Vysoké Lhoty. Lhoták byl syn bystřického poštmistra, měl z domova bohatou zkušenost ve vedení pošty. Brzy zbohatl a k poště přikoupil i sousední zájezdní hostinec, pořídil si dva zástupce (1687) a rozšířil polní hospodářství. Před rokem 1705 přenechal poštu svému synovi Ferdinandovi a ponechal si zájezdní hospodu. Pošty se ujal vnuk Karel, který po dědovi zdědil i zájezdní hospodu (1716). Zadlužil se a v roce 1724 byl nucen prodat hospodu i poštu. Na počátku 19. století byla bystřická a nespecká pošta zrušena a místo nich zřízena nová pošta v Benešově (1839). O bystřické poště nemáme tolik zpráv jako o poště v Nespekách. Roku 1640 se ujal pošty Matěj Poštmistr, který v roce 1645 přišel o své koně a musel si najímat koně od bystřických hospodářů. V Bystřici měl největší polní hospodářství- 24 kusů polností, na ně se vysévalo 33 štrychů obilí.
Cestu z Prahy do Vídně urazil poštovní vůz se zastávkami za 32 hodin. Pokud vyjel v deset hodin dopoledne z Prahy, ve tři čtvrti na dvanáct byl v Jesenici, zde se přepřahalo, hodinu a tři čtvrtě se jelo do Nespek, opět přepřahalo a ve dvě hodiny odpoledne byl poštovní vůz již v Bystřici, kolem čtvrté hodiny odpoledne dorazil do Votic. Poštovní koně urazili průměrně 1 km za sedm minut, po rovině se jezdívalo klusem, z mírného kopce cvalem, do kopce krokem. Postknecht musel koňům dobře rozumět, střídat tak u nich krok, klus i cval, aby je neuštval. Samotné přepřahování tak trochu připomínalo závody F1, neboť na samotné přepřahání byl ve dne stanoven limit 5 minut a v noci 10 minut. Již tehdy byla přesnost a čas u pošty prestižní záležitost a jízdní řád se snažili poštmistrové pečlivě dodržovat.
Mgr. Jan Heřman
Výběr z literatury a prameny:
Berní rula Nespeky, Bystřice, Jesenice.
Nespecká gruntovní kniha z roku 1610.
Matrika vlašimská a benešovská.
Mattauch, V. 1935: Poslovství a pošta v našem kraji. Pod Blaníkem 1934/35, Benešov.
