Studie brněnského archeologa a badatele Radana Květa sem klade dokonce i římskou trasu, směřující od Kouřimi do lokality Kasurgis = Rataje nad Sázavou a dále na Čeřenice a na Český Šternberk. Nálezy z doby římské máme i v nedaleké Sázavě (J. Bubeníček 1993) a tak tuto teorii nelze jednoznačně vyloučit. Vedlejší linie trasy směřovala na jih, klesala ratajským geologickýn zlomem na náplavku „Na Ivani“ , u obce Poříčko brodila řeku Sázavu a stoupala k nedalekým Čeřenicím. V předešlých kapitolách jsou popsány archeologické nálezy z doby hradišťní na lokalitě „Maní hora“a na Habrovce. V raném středověku zde byl vybudován nedaleký hrad = hradiště Vraník-Přívlaky (Bubeníček 2001) a poříčský brod, tu fungoval jako lokální zkratka na Rataje (rataj = oráč, Heřman 2009).
Při obléhání hradu Český Šternberk královským vojskem v roce 1467 byly vesnice Poříčko, Klisov , Vrábov, Hátky a původní samota Prak, vypáleny a zpustošeny. Při obnově panství a hradu, po roce 1479, tyto lokality nebyly již obnoveny. Nový barokní statek „Prak“ byl vystavěn již zděný, asi 500 metrů západněji od prakoviště a druhého vojenského tábora (Heřman). Začátkem 18. století byl v Poříčku již pouze dvůr, mlýn u rybníka a skelná huť, kde se vyrábělo „obyčejné nádobí z bílého skla“ (Heřman 2009). Osadu Poříčko a sklářskou huť zachycují indikační skici od zeměměřiče Felixe Zástěry z roku 1753. Jedná se o nákres, jednoduchý náčrtek provozních a obytných budov, z posledního období trvání sklárny. Podle tohoto náčrtku si můžeme udělat představu, jak vypadaly ostatní zaniklé hutě v okolí, u nichž byly poměry podobné (Tywoniak). Místopisná literatura o poříčské sklárně mlčí, pouze J. G. Sommer ve své Topografii Čech se zmiňuje, že před lety byla v Poříčku skelná huť. Tento fakt patrně převzal z topografického materiálu Josefa Eichlera, kterému vrchnost sdělila popis Poříčka (1826), které tehdy již patřilo k Čeřenicím. Popis je velice stručný: samota o čtyřech čp. = dvůr, mlýn u rybníka, dva dominikální domky a zmínka, že zde byla před 80 lety skelná huť (1746). V místopisném díle A. N. Vlasáka: Okres Vlašimský- jsou převzaté údaje od Sommera. Kromě údajů z roků 1753/54= odhad panství a zápis o výrobě, máme jen četná osobní data o zdejších pracovnících ve sklárně a členech jejich rodin v matrice divišovské (Tywoniak 1966). Kdy vlastně začala poříčská huť pracovat, nevíme. Máme pouze údaje na léta 1748 – 1754, týkající se sklárny, ležící nedaleko vsi Poříč = (Poříčko). Jako skelmistr je zde uveden nájemce huti Andreas Seewald. Další trvání huti je odhadováno na kratší dobu a v zápisech se hovoří o 11- 12 letech, jen pokud bude „stačit dřevo“ z okolního lesa. K samotné výrobě skla bylo zapotřebí draslo a potaš, kterého se spotřebovalo značné množství. Ze starších pramenů se dozvídáme o skelných hutích jen podle jména panství, na jehož území ležely (huť Luisina, huť Poříčko, huť Ráztoky- Růženín). Nelze dobře odlišit Seewaldovu huť, od hutě skelmistra Nicolause Eysnera (jejíž polohu neznáme), která je připomínána již k roku 1737. Seewald se objevuje v záznamech až v roce 1740 a patrně pokračoval v činnosti ve starší huti Eysnerově. V letech 1738/ 39 je v matrice zápis o tom, že ve staré huti zůstalo pracovat jen několik sklářů. Znamenalo by to, že nová sklárna byla postavena blíže k lesu a pracovalo v ní roku 1740 již větší množství sklářů. Tato nová huť je patrně zobrazena již na skicách Felixe Zástěry z roku 1753.
Sklárna byla postavena na samé severní hranici českošternberského panství, v údolí Křešického potoka, který se zde v Poříčku vlévá do řeky Sázavy. Ze starých map je patrné, že pod hrází rybníka stál mlýn a příbytek skelmistra se nachází asi 60 metrů směrem jihovýchodním. Tvořila jej vlastní obytná budova, přízemní s vysokou mansardovou střechou a komínovou stříškou. Vedle hutě jsou zakresleny tři nízké domky. Křemen se drtil v přízemním domku= stupníku, který stál asi 300 metrů stranou. Z divišovské matriky se dozvídáme, že A. Seewald koupil od zdejšího panství dům v roce 1748 za 450 zlatých. K této staré chalupě patřilo 4,5 ha polností a louka. Nájemné platil skelmistr českošternberskému panství celkem 390 zlatých ročně z nájmu hutí, včetně činže a z užívání vodního toku pak platil 15 zlatých a 50 krejcarů. Kuriózní poznámkou je i závazek, který se týkal povinného odběru piva (ročně 100 sudů) z panského pivovaru v Čejkovicích. Státní daň z hutí platila vrchnost, a to 15 zlatých a 1 krejcar. Zeměměřič Felix Zástěra popsal i vlastní provoz poříčské sklárny (1753). Vyrábělo se zde „obyčejné nádobí z bílého skla“. Roční náklad na výrobu stál skelmistra 3.600 zlatých, včetně mezd sklářů a odběru piva z pivovaru Čejkovice. Dřevo musel skelmistr odebírat od českošternberského panství, křemen se získával sběrem na panství, salajku dodával šternberský a janovický draslař (ročně až 56 centýřů po 7 zlatých a 30 krejcarech). Výrobky se dodávaly do severočeských rafinérií, především na Českolipsko - k dalšímu zpracování a zušlechťování (Tywoniak). Zdejší provoz hutě trval až do roku 1758, kdy umírá skelmistr (1758). V tomto roce je také ukončena činnost sklárny. Provozní budovy rychle chátraly a postupně se rozpadaly. Dům v Poříčku prodala vdova po Seewaldovi již v roce 1760 svému zeti Ignáci Olišerovi, mlynáři z Pyskočel. Je s podivem, že dům nepřipadl a nedědil Seewaldův syn, Ignác Josef? Až roku 1769 prodali dědici celé hospodářství zpět českošternberské vrchnosti, jež tu zřídila panský dvorec. Později zde byla zřízena i lesní správa pro zdejší polesí. O osudu mlýna toho moc nevíme, zůstalo jen přestavěné torzo budovy. Dnes po huti a mlýnu není téměř žádné stopy. Vše pohltil neúprosný čas a jen terénní nerovnosti připomínají místa původních budov a zašlou slávu poříčské sklárny. Zaniklé lokalitě se věnoval benešovský archivář Dr. Jiří Tywoniak a kronikář města Sázavy Milan Štědra. Ke studiu může posloužit trojí vojenské mapování z 18. století, které je přístupné na internetu. Spolu s vídeňským archivem je oskenovala a zpřístupnila veřejnosti UJEP v Ústí nad Labem.
V roce 2003 vydalo (c) SAFO unikátní CD: „Sázava letecky“, s 358 leteckými snímky z okolí města Sázavy, které nafotil Imrich Hornyák. Mnohé z těchto záběrů zachycují lokalitu kolem Poříčka, Iváně a Čeřenic. Milovníci posázavských hradů Pirkenštejn, Talmberk a Český Šternberk zde najdou asi 60 záběrů na hrady, za všech světových stran. Je jen škoda, že SAFO nenafotilo další lokality Posázaví a zaměřilo se jen na úsek mezi městem Sázavou a Českým Šternberkem. I tak je to mimořádný počin a milovníci Posázaví to řádně ocenili.
Mgr. Jan Heřman
janherman24@seznam.cz
Výběr z literatury:
Sommer, J. G. 1833/48 : Das Königreich Böhmen VII. Prag.
Tywoniak, J. 1966: Zaniklá sklárna v Poříčku u Českého Šternberka. SVPP 7. Jemniště.
Heřman, J. 2004: Kapitoly z ikonografie Posázaví II. Sborník Sázavsko XI. Sázava.
Heřman, J. 2009: Z ikonografie středního Posázaví. Vlašim.
