V neděli (2. března) večer stojím před domem, stmívá se, uklízím právě kolo do kočárkárny, když mi zvoní telefon. Neznámé číslo. Nedělám to rád, ale telefonát přijímám a přikládám mobil k uchu.
„Dobrý den, Standa Kysela, já jsem si na Vás našel kontakt na internetu, když jsem hledal někoho, kdo by rozuměl ornitologii, můžu se Vás na něco zeptat?“ Hlas je to mladý, nenabízí mi žádný zbytečný produkt, smlouvu nebo mobilní tarif, přesto odpovídám s lehkou nedůvěrou, „dobrý den, ale jo, ptejte se“.
„Prosím Vás, jak vzácným ptákem je u nás husa malá?“ Ta otázka mě překvapuje, ale proč ne? Možná se jedná o nějakého nadšeného ptáčkaře.
„U nás je to hodně vzácný druh“, odpovídám. „A co v Čechách, vyskytuje se tu někdy?“ „Pokud vím, tak se objevuje spíš na jihu Moravy, v Čechách to musí být výjimečně. Proč se ptáte?“ „No víte, já mám teď jednu doma, našel jsem ji venku na silnici.“ Tohle mi připadá trochu přitažené za vlasy.
„Určitě se jedná o husu malou? A … na silnici? Kde, prosím vás?“, ptám se. „Husa malá je to určitě, jsem myslivec a našel jsem si ji v atlase. Všechny znaky odpovídají. Našli jsme ji na silnici, když jsme jeli s nákladním autem z Benešova do Přestavlk u Čerčan. Kousek od Zahořan vidíme, jak nějaký pták chodí po silnici. Byla to husa a byla zraněná, tak jsme ji chytli a odvezli domů. Má něco s křídlem. Nevím, jak je to vážné, a tak volám, co s ní, když je tak vzácná?“
Tohle vyprávění mi připadá skoro jako nějaká myslivecká latina. Že se ojediněle husa malá objevuje v hejnech severských hus na Moravě, jsem se už přesvědčil, ale že by právě tento druh pochodoval někde po silnici v Čechách. To mi připadá stejně reálné, jako přistání UFO. Hlas na druhém konci telefonní linky mi pak líčí, že opravdu netuší, jak na tom ta husa je a že klidně může za pár hodin uhynout. Co s ní? Říkám mu, že by to chtělo nějakou záchrannou stanici, ale jestli je ta husa na umření, že bych si ji dovedl představit i na pekáči.
Vzápětí si uvědomuji, že tohle asi není ta správná rada. „Víte co, pošlu Vám teď kontakt na předsedu ČSO, Zdeňka Vermouzka. To je ten pravý profesionál, který by Vám měl poradit nejlépe“. „Výborně, zavolám mu“, loučí se pan Kysela. Z takového telefonátu se nedokážu jen tak vzpamatovat. Stále si představuji husu příhody, která pro mě nadále zůstává neuvěřitelnou. Standa mi ochotně odpovídá: Zdeněk Vermouzek také „zprvu moc nevěřil, že se bude jedna o tento „vzácný“ druh husy, ale když jsem mu druhý den zaslal e-milem fotky na určení druhu, neváhal a odpověděl: „Bezpochyby se jedná o husu malou“ a doporučil mi, že by nebylo od věci kontaktovat nějakou zoologickou zahradu či záchrannou stanici. Proto jsem na internetu začal pátrat, která česká zoologická zahrada je chová. Nejprve jsem volal do pražské zoo, kde ani po dvou hodinách intenzivního prozvánění různých telefonních čísel nikdo nezvedl telefon, a proto jsem zkusil zavolat do malé regionální ZOO v Hluboké. Paní ošetřovatelka reagovala okamžitě a za tři hodinky po telefonátu si už pro husu přijeli až k nám, resp. k mému tátovi do Mirošovic, kde si ji s radostí převzali. Prý se jim bude hodit do chovu…. Zranění husy není na životě ohrožující, jedná se o již zahojené, ale vytrvalý let znemožňující poranění pravého křídla.“
No není to kouzelný příběh? Husa malá v Čechách. Jsem zvědavý, jak to bude posuzovat FK. Standův přístup musím ocenit a líbil se mi o to víc, že svůj příběh zakončil slovy: „Už teď se těšíme, až se v létě na „naší“ husu pojedeme podívat na Hlubokou“.
