Jako asi většina benešovských rodáků, i já mám rád naše město a jeho okolí. Nejoblíbenějším a také jedním z nejkrásnějších míst je pro mou rodinu zámek Konopiště se svým rozlehlým parkem.
Příběh, který chci zveřejnit, se stal už před 25 lety na konci dubna roku 1989. Vyjeli jsme si toho odpoledne s manželkou a dvouletým synem na zámek Konopiště na procházku.
Naneštěstí jsme s sebou do auta též naložili našeho psa Viktora, zaparkovali pod hrází rybníka u zámecké vinárny. Byl krásný jarní den. Jak jsme stoupali k zámku podél příkopu, přesně ve chvíli, kdy jsme chtěli psa připoutat na vodítko, se v mlází vedle cesty objevil bažant. Pudl za ním okamžitě vystartoval. Zrychlili jsme naše kroky, abychom psa zavolali a zapískali. Viktor dělal, že nás neslyší a pádil jako o život. Když jsme doběhli na úroveň medvědího výběhu, odehrála se dechberoucí scéna.
Bažant utíkal asi čtyři metry před psem a pak vyskočil na kamenný taras, který lemuje celý výběh pro Tobiáše, tak se totiž medvěd jmenoval. Až nyní si totiž bažant uvědomil, že je vlastně pták a umí létat.
Ne moc dobře, ale umí. Letěl báječně přes celý výběh až někam pod hlavní zámeckou zeď a tam se bezpečně ukryl. Pes rovněž vyskočil na taras, avšak zapomněl, že létat vůbec neumí a tudíž spadl do hlubokého medvědího příkopu. Nechtěli jsme uvěřit tomu, co jsme právě viděli. Do očí se nám ihned začaly vkrádat slzy smutku a mysleli jsme na nejhorší, že Viktor určitě nepřežil pád a stoupá do psího nebe. Po chvíli tísnivého ticha povídám. „Jdu se tam podívat".
Přiběhl jsem k medvědímu výběhu a nahnul se přes taras, abych spatřil očekávanou hrůzu. Taras tenkrát ještě nebyl osazen mříží jako dnes. Snažil jsem se uklidnit, ale nešlo to. Koukal jsem dolů a uprostřed výběhu vidím statného medvěda ušatého, který se choval na první pohled nervózně. Pes nikde. Jak je to možné, že neleží pode mnou, v místech kde se zřítil dolů? Až potom jsem zahlédl našeho černého, středního pudla, jak sedí úplně v levém rohu výběhu na straně u dveří vedoucích do medvědova bytečku.
Ihned jsme začali boj o záchranu našeho psího miláčka. Dívali jsme se dolů a pozorovali medvěda, jak je stále více podrážděný a kolébavou chůzí chodí pořád dokola. Chodil stále rychleji a vždy se zastavil v levém rohu u psa a dlouze ho očichával. Hodili jsme mu několik piškotů, i když se to tenkrát nesmělo, abychom šelmu uklidnili. Ani se piškotů nedotkl a byl stále neklidnější. „Zazvoň na zámecké dveře, třeba nám někdo pomůže," radila manželka. Zazvonil jsem, zanedlouho se ve dveřích objevila příjemná paní. Jmenovala se Kujcová a byla to tehdejší kastelánka na Konopišti. Vyslechla náš absurdní příběh a zmizela na chvíli za zámeckými dveřmi.
Za pět minut byla zpět, s dlouhým lanem, na konci přivázaný koš. „Snad do něho pejsek vleze a pak ho vytáhneme nahoru." Pudl byl celkem chytrý pes, ale naše půlhodinové snažení nepochopil, ba o to více náš zájem ignoroval. Zato medvěd jevil o proutěný koš přivázaný na provazu nemalý zájem, takže ho nejprve důkladně očichával, pak do koše strkal tlapy a nakonec došlo také k přetahované mezi mnou a Tobiášem. Medvěd zvítězil a koš záchrany se uvolnil a zůstal ležet na dně výběhu. Provaz jsem zachránil. „Zkusím dojít pro žebřík" pravila trochu smutně paní kastelánka, když záchranná akce s košem nevyšla. Přinesla dlouhý žebřík, jaký jsem ještě neviděl.
Spustili jsme ho, do výběhu za Viktorem a doufali naivně v malý zázrak, že by po něm mohl vylézt nahoru. Zázrak se nekonal. I v tomto případě se naše úsilí nesetkalo s úspěchem. Vystresovaný pudl ani tentokrát nesplnil to, co jsme po něm chtěli. Jednu chvíli se zdálo, že spíše po žebříku vyleze medvěd než pes, protože s kovovým žebříkem silně cloumal a strkal do něj čenichem.
K zámku stále přicházeli další návštěvníci a my museli několikrát vyprávět, jak se pes dostal k medvědům do výběhu. Nějaký chlapeček volal: „Mami podívej se, dole je medvěd" a dodává „v rohu sedí malý pejsek". „Děti, jděte pryč. Ten medvěd toho psa určitě sežere," křičela starší dáma, asi babička.
Skutečností bylo, že medvědovitá šelma s přibývajícím časem jevila známky většího a většího neklidu. Tobiáš chodil stále rychleji a strkal do koše, lomcovala se žebříkem, který jsme radši vytáhli a vždy když míjel pudla, zastavil se u něho. Bylo jasné, že Tobiáš o vetřelce nestojí.
Pomalu se začínalo stmívat a my byli nuceni záchranářských prací zanechat. Museli jsme odejít s malým synkem domů. Paní kastelánka řekla: „Za chvilku přijde pan Syrový, který je zámeckým medvědářem, ten jistě Tobiáše odvolá z výběhu a zavře. Tím Viktora zachrání. Snad to dole ve zdraví přečká."
Syna jsme doma zaopatřili a babička Růža hlídala. V devět jsme se znovu vydali na Konopiště. Při pohledu do ztmaveného výběhu jsme prodělali další šok. Proutěný koš, který dole zůstal, byl roztrhán brutální silou na kousky. Medvěd a pes nikde.
Opět jsem třesoucí se zazvonil na zvonek. Paní Kujcová ihned otevřela s úsměvem na tváři. „Je to dobrý, pojďte dál." V prvním patře v nádherné místnosti seděl pan Syrový a vedle něho náš pes. „Bylo to překvapivě jednoduché a rychlé," říkal medvědář. „Zavolal jsem na Tobíka ať jde na večeři a on poslušně a rád šel. Potom jsem sebral stále se třesoucího pudla a položil sem, na ten překrásný otoman a přikryl dekou.“ Pan Syrový pokračoval: „Tobiáš se probudil po zimním spánku moc brzy. Je to pacholek, je podrážděný a mrzutý. Před několika dny mu omylem přistál ve výběhu páv a než se stačil rozkoukat, tak ho úplně rozmáznul. No jo, jak říkám, je to pacholek. Divím se, že vašeho pejska nechal být." Viktora jsme vzali do náruče, poděkovali, rozloučili se a jeli šťastni domů, že ta nechtěná návštěva u medvěda nakonec dobře dopadla.
Ráno jsem zamířil do Černoleské ulice. Veterinář vyprávění okomentoval s velkým podivem, že z celé události vyvázl náš pejsek bez vážnějšího šrámu. Nakonec se ukázalo, že medvěd si přeci jen na Viktora sáhl. Pan veterinář ukázal na psí hřbet, který zdobily zakrvavené rány od medvědí tlapy.
Statečný Viktor se po několika dnech uklidnil, rány se brzo zahojily a na nechtěnou audienci u medvěda snad také zapomněl. Dožil se v pohodě šestnácti let. Tobiáš pošel o pět let dříve. Proč, tenkrát v den kdy Československo volilo první novodobou miss krásy, medvěd nechal psa ve svém výběhu více než 5 hodin naživu a skoro mu ani neublížil, už zůstane navždy malou nevysvětlenou záhadou.
Děkujeme našemu čtenáři Vladimíru Říhovi za jeho vzpomínku a jeho napínavé vyprávění z vlastního života. Mnohokrát jsem si u medvědího příkopu v duchu kladla otázku: „Co by se stalo, kdyby někdo do výběhu spadl?“ Pudl Viktor tehdy svojí nezvanou návštěvu k medvědu Tobiášovi přežil, ale kdo ví, jak by nyní zareagoval náš medvěd Jirka, že?
-mav-
Foto: redakce
