Z regionu

 Zejména sféra veřejných institucí je zde tak naplněna ženami, že by spíše muži měli žádat o „genderové kvóty“. Proč k nim ale přistupovat, když přirozená soutěž dokáže třídit kvality dostatečně? 

    To, co bychom ale určitě měli od mužů žádat, je vyšší míra džentlmenství zbytečně opuštěného pod vlivem primitivní formální korektnosti. Záměrem tohoto textu však není filosofický exkurs vůči zjednodušené ideologii, ale upozornění na to, čeho ženy ve vedoucích funkcích v Benešově v posledním období dosáhly a jak nedžentlmensky se k nim muži zachovali. Základem postoje musí být dobrá vnímavost, smysl pro spravedlnost, pochopení přirozené kontinuity vývoje od minulosti k budoucnosti a schopnost nepovrchně rozeznat sociální a ekonomický efekt práce.

    Jednou z nejdéle sloužících příslušnic managementu byla v Benešově ředitelka Domu dětí a mládeže paní Milada Rýdlová. Jejím přínosem byla dlouhodobá stabilita činnosti městského vzdělávacího zařízení, které se stará o dnes mimořádně důležitý problém – využití volného času mladé generace. Víme dobře. jak nuda a dezorientace zájmově nepodchycené a rodiči nedostatečně inspirované mládeže snadno vede k těžko léčitelným a společensky nebezpečným návykovým nemocem (alkohol, kouření, drogy, herní závislosti…). Stabilitu někteří kritici rádi spojují s konzervativností, ale ředitelka Rýdlová uměla dostatečně dávat prostor nápadům svých mladších pracovnic. V nesnadném sociálním prostředí maloměsta dokonce našla příkladnou odvahu (a málem na ni doplatila) postavit se benešovské radnici v jejím záměru povolit v blízkosti Domu dětí a nedaleké školy výstavbu supermarketu Billa. Byť vedení města dlouhodobě podceňovalo důležitost vyšších investic do rozvoje jí vedeného vzdělávacího zařízení, podařilo se jí nakonec prosadit alespoň základní rekonstrukci budovy, která tak díky schopnému architektovi Jiřímu Šafrovi konečně získala svěží, pro mladou generaci inspirativní vzhled. Schopností Milady Rýdlové si všimli i na ministerstvu a obdržela proto ocenění ministra školství, mládeže a tělovýchovy za dlouholetou záslužnou práci s dětmi a mládeží. Za takovou práci by si při svém odchodu do důchodu zasloužila slavnostní poděkování zastupitelstvem provázené podrobnou vzpomínkou na dlouhá léta jejího působení. Namísto toho opouštěla po své poslední návštěvě naši radnici s nepříjemným pocitem.

    Další ženou, která se významně zapsala do novodobých dějin Benešova je bývalá ředitelka Městské knihovny Dana Vykouková. Ta měla na rozdíl od vedení Domu dětí štěstí, že město se rozhodlo při přebírání její instituce od okresu přikročit k rekonstrukci prostor bývalého komunistického sekretariátu podle projektu uznávaného architekta Jaroslava Kadlece. Ten se svou manželkou navrhl i řešení předsálí knihovny jako výstavní síň. Její realizace však musela být z finančních důvodů odsunuta a nepodařilo se ji potom vinou malé důslednosti vlastníka budovy dokončit ani do dnešních dnů. Ředitelka Vykouková brzy zahájila činnost nového progresívního audiovizuálního oddělení, které půjčovalo veřejnosti i filmy a zvukové nahrávky. Knihovna organizovala velmi zajímavé přednášky a besedy, na které byly zvány také známé české osobnosti, jako např. Marek O. Vácha, Jan Suk nebo Jiří Černý ad. Ve spolupráci s muzeem připravila malé sympozium o osobnostech regionu, jehož sborník je dodnes důležitým studijním dokumentem vyvažujícím naivní lidové snahy zaměňovat osobnosti a celebrity. V nešťastných benešovských létech 2016-18 měla štěstí, že se knihovně jako jedné z mála městských institucí vyhnuly svévolné politické zásahy. Odejít do důchodu mohla po třech desítkách let s pocitem dlouhodobě odváděné dobré práce, neboť předávala svým nástupcům seriózně fungující instituci. Nedostatek džentlmenství však nakonec podobně jako u ředitelky domu dětí způsobil, že na Benešov ve svém vlašimském bydlišti nevzpomíná v dobrém.

    Všeobecně známý je příběh Petry Orsákové z benešovské radnice, do něhož antidžentlmentství extrémně zasáhlo. Mnozí lidé ale nemusejí znát její celkový přínos pro město. To, že se postarala o profesionální úroveň městského zpravodaje, by ještě bylo možné považovat za standartní výsledek práce schopného člověka. Pak ale začala originálně rozvíjet opomíjený systém benešovské propagace a dostala za to i celostátní ocenění. Odstartovala také řadu aktivit pro děti, které se staly tradičními – Vánoce a Velikonoce na náměstí, „S medem za medvědem“ v Konopišti a další. Její největší zásluhou bylo vytvoření mini-science parku „Experimenta“. Areály pro vědu vznikají jen v některých velkých městech za podpory sponzorů nebo silných grantů. Jí se podařilo v suterénu radnice vytvořit prostor podněcující zájem mládeže o vědu, do kterého běžně jezdily i školní výpravy z Prahy. Pak si dovolila svobodně demokraticky vyslovit svůj názor na benešovský puč a namísto džentlmenského nadhledu a tolerance přišla okamžitá výpověď spojená s vyloučením možnosti pracovat v jakékoliv městské instituci. Její Experimenty se následující rok ujalo muzeum umění, aby ji pomocí LEGA a robotiky rozvinulo do dalších užitečných vzdělávacích rovin, ale po likvidaci jeho kvalitní činnosti nakonec zanikl i tento nadějný mini-science park, jehož další potřebný rozvoj počítal s mnoha atraktivními variantami.

    Příběh další ženy – Anny Fassatiové – je na rozdíl od předchozích známý po celé republice. Byla totiž spoluzakladatelkou benešovského muzea umění, které svou kvalitní činností začalo být po roce 2000 respektované odborníky z mnoha českých měst. Není proto divu, že se ho ze všech koutů Čech a Moravy při politickém útoku roku 2017 ve velkém zastávali. Anna byla dlouholetou provozní manažerkou muzea, a kromě každodenní nezbytné mravenčí práce se zasloužila o vznik řady aktivit sloužících městu. Ať už šlo o pravidelné sochařské sympozium přinášející do veřejného prostoru kvalitní sochy českých umělců, na náměstí slavený Den Země zaměřený na životní prostředí, obnovení výzdoby křížové cesty v Konopišti, oživení benešovského nádraží pravidelnou akcí věnovanou Františku Ferdinandu Rakouskému z Este, vánoční podvečer s koledami a kázáním farářů na náměstí a mnoho dalších. S vděčností na ni vzpomíná široká obec amatérských výtvarníků, kterých se ujala, když přišli o podporu zrušením OKS. Intenzivně se angažovala na činnosti benešovského památníku holocaustu. Protože byla nositelkou uznání ministra obrany za aktivní odpor proti komunismu (3. odboj), pokračovala také v každoročních výstražných připomínkách komunistického únorového puče. To se pak přirozeně podepsalo na síle politického útoku proti muzeu v roce 2017 neboť tehdejší radnice se neobešla bez podpory KSČM. Pozorní obyvatelé města si dodnes pamatují, jak bylo s postavením Anny v roce 2017 nechutně manipulováno, na čem měli opět zásadní podíl mnozí muži, kterým slovo džentlmen nic neříká. Je sympatické, že paní Fassatiová dostala tehdy alespoň od politické opozice poděkování za mimořádný přínos městu a Evropským klubem Benešov byla jako druhá po Petře Orsákové vyhlášena Benešovskou osobností demokracie. Nic jí to ale nepomohlo tři roky před odchodem do důchodu, kdy musela začít dojíždět za prací do Prahy, a nevděčné město nevážící si schopných profesionálů se tak připravilo o další dobrou manažerku.

    Další příklad schopné ženy – vedoucí manažerky o.p.s. Posázaví Bohuslavy Zemanové – se bude možná od předchozích poněkud lišit tím, že neuvedeme konkrétní nedžentlmenské jednání, které by ji dokázalo zásadně poškodit. Je to možná proto, že pracuje v organizaci, která je přímého vlivu politiky zbavena. Byla spoluzakladatelkou Posázaví, které se za dlouhá léta existence zapsalo do povědomí jako aktivní viditelná organizace finančně a organizačně podporující celý region a zejména malé obce v něm. K jeho uznávaným činům patří schopnost zajistit pro mnohé akce a subjekty dotace z různých fondů, což je mnohdy složitý úřední proces, v němž se žadatelé pro nedostatek zkušeností neorientují. Také organizování aktivit typu „čistíme řeku Sázavu“ lidi v regionu sdružuje. Po zániku tištěného vydávání týdeníku Jiskra je zpravodaj Posázaví jediným periodikem stmelujícím náš kraj. Přejme tedy paní Bohunce, aby jí život ušetřil setkání s nedžentlemeny, kteří by se snažili ji připravit o radost z dobře vykonávané práce, jak se to „podařilo“ v ostatních případech.

    Janu Čechovou znají lidé již dlouho jako benešovskou zastupitelku. V nešťastném období let 2016-18 byla nejvýraznější osobností opozice na schůzích zastupitelstva. Mnozí lidé v ní viděli nejlepší novou starostku, která by nahradila tehdejší vedení města. Čechová byla vůdčí silou organizování známého mateřského centra Hvězdička. A toho zneužili benešovští nedžentlmeni ke svým útokům. Nemá smysl se vracet k podrobnostem, které byly tehdy medializovány. Jana Čechová je dnes městskou radní a její nejvýraznější veřejné působení spočívá v dlouholetém vedení komise architektury, která pracuje vskutku ukázkově. Nejen proto, že se Jana systematicky stará o její profesionální složení, ale hlavně užitím účinných metod a z nich vyplývajících pro město přínosných výsledků práce. Čechová sama není architektka, ale svým vedením dokáže maximálně využít potenciál kvalitních odborníků, z nichž je komise složena.

    Také Miluši Stibůrkovou většina obyvatel našeho města dobře pozná, neboť dlouhá léta byla tajemnicí městského úřadu, který organizačně viditelně pozvedla na profesionální úroveň. Jak je to nesnadné, dokážou posoudit jen lidé s blízkou zkušeností. Tajemnice úřadu je nepolitická funkce, a proto má umět dobře sloužit (byť jí to může být zaujatě vyčítáno) jakémukoliv složení „městské vlády“. O to se také v problematickém období let 2016-18 seriózně snažila. Její partneři však bohužel měli daleko k džentlmenství, a tak její městu prospěšná práce byla předčasně ukončena. Dodatečné poděkování v radničním zpravodaji za její práci bylo jen formálním pokusem o vytvoření dojmu, že se nic zvláštního nestalo.

    Mezi úspěšnými ženami zmíníme také psycholožku Annu Balatovou, která dlouhá léta vedla místní pedagogicko-psychologickou poradnu. Přispěla však významně k oživení benešovského kulturního života tím, že založila ochotnický komorní soubor Áčko. Ten připravoval nejen vlastní divadelní představení, ale významně se zapsal do dění města pořádáním malého festivalu, hraním pro školy a školky nebo podporou zavedení městské mikulášské slavnosti na náměstí. Balatová také svou psychologickou odborností přispívala ke zdárným výsledkům mnoha výběrových řízení v Benešově nebo jako členka muzejní rady ke kvalitě jeho vzdělávací činnosti. Vedla také kulturní komisi městské rady. Nejdeme zde zkoumat, na kolik nedžentlmenů se jí podařilo narazit, ale pogratulujeme jí, že byla jako první žena poctěna udělením nového městského ocenění „Srdce Benešova“. To by si totiž zasloužily všechny předcházející dámy, o kterých pojednává tento text.

    V každém případě by však mělo být samozřejmostí, když odchází dlouholetý vedoucí pracovník, připravit oficiální rozloučení, kterého se účastní vedení města i kolegové ředitelé dalších institucí. V některých městech to tak dělají, a to nejen tam, kde si ředitelé vytvořili neoficiální grémium, na kterém se pravidelně scházejí a neformálně radí. Na druhé straně jsou města, která s nedobrým pocitem opouštějí schopní manažeři a jejich radnice ani nenapadne, že jde také o významné ekonomické ztráty, neboť hospodárnost primitivně vnímají jen jako rozpočtovou kázeň.

    Jistě by bylo možné psát ještě o dalších benešovských ženách ve vedoucích funkcích. Ředitelkou Úřadu práce je také žena, podobně ZŠ Dukelská, zemědělské školy a všech mateřských školek. Komerční banku i Obchodní banku v Benešově v minulosti vedly ženy. Benešov měl senátorky Roithovou a Benešovou. Také na zámku v Konopišti vystřídala Marii Krejčovou kastelánka Jana Sedláčková. Nakolik se setkaly s džentlmeny či s jejich opakem se jich můžeme v rozhovorech zeptat v některém z příštích článků Jiskry.

    S nedžentlmenstvím se není možné smiřovat slovy „je to bohužel běžné, dnes je špatná doba“. Ani není správné říkat „to už je dávno, na to nejlepší zapomenout“. To je postoj pasivních, neschopných lidí, kteří podle sociologů jsou podstatnější příčinou zla než ti, kteří jej přímo vykonávají. Když téměř nikomu nevadí, že na našich školách se oproti jiným zemím v podstatě téměř nikde nepěstuje předmět etické výchovy, džentlmenů asi rychle přibývat nebude. Ale těch pár, kteří mezi námi žijí, se musí starat alespoň o to, aby nedžentlmenské kroky byly medializovány a dotčeným ženám se dostalo upřímné omluvy, když už ne od přímých viníků, tak alespoň od veřejných činitelů. Ti nejlepší z nich (k nimž patřil například ministr kultury Zaorálek) si uvědomují, že mediální omluva má trojí výjimečnou sílu: poškozenému vrátí důvěru v lidskou spravedlnost, ostatním lidem naznačí, že hodnoty nám nesmějí být lhostejné a toho, kdo se omluvil, pozdvihne do pozice, která si zaslouží obdiv a úctu.

Jiří Coufal

Historie

Významné události dne 10. října

Životní styl

Dnes má svátek Marina

Spolky

Léto mezi zvířátky.