Ve středu 24. dubna uvedl divadelní soubor Tyl Říčany hru francouzského dramatika E. E. Schmitta Hotel mezi dvěma světy. Počin to byl výjimečný tím, že v době, kdy neprofesionální divadelníci kvůli divácké poptávce volí většinou veselohry, Říčanští neváhali riskovat hrou, která rozhodně jeviště nerozesměje. Ať jsou za to pochváleni. Hra začíná příchodem mladého muže do záhadného hotelu. Neví, jak se tam dostal, kde je, chce odejít, ale dveře jsou zamčeny, okna nerozbitá. Personál jeho vzteklé protesty ignoruje. Od ostatních vězněných se dozví, že je v hotelu mezi dvěma světy. Jejich těla leží na operačním stole, rozhoduje se, zda se vrátí do života, nebo zemřou. Jejich druhé bytosti zde v mezisvětí žijí dál, bez bolesti, jen v očekávání rozhodnutí o jejich budoucnosti. Čas od času přijde Dr. S a pošle jednoho z nich do výtahu. Ten odjede buď směrem dolů, návrat do života, nebo vzhůru. Do jiného světa? Do nicoty? Odpověď na tuto věčnou otázku se žádný smrtelník nedozví.
Čekatelé v hotelu jsou rozdílné lidské typy. Uklízečka Marie žila praobyčejný život, sem ji poslal třetí infarkt, je upovídaná, ale má bystré postřehy. Například rozdíl mezi ní a prezidentem tří společností vidí v tom, že on kancelář zasere, a ona ji uklidí. V herecky zvládnuté promluvě S. Ševčíkové sprostá slova znějí přirozeně, pro situaci případně. Onen "prezident" i zde myslí jen na své podnikání, nikomu by nepomohl, na otázku, co bude po smrti a jak se na to připravit, jeho omezená osoba nemá. To vše uměl dobře zahrát Z. Horník. Dobrým člověkem je bizarní Mág Radžapúr. Jeho tělo setrvává už půl roku v komatu, jeho bytost nachází pochopení pro uklízečku Marii i pro nadutého, bezohledného prezidenta.
Mladého Juliana Portala přivedla na kraj biologické existence 200 km rychlost jeho přepychového auta. V životě byl televizním moderátorem, žil si, rychle hledal v množství žen, ale žádnou nenašel. Se svým osudem se nechce smířit, ze smrti má strach.
Posledním příchozím je mladičká Laura. Do hotelu přichází už potřetí, do života by ji trvale mohla vrátit jen transplantace srdce. Je plná lásky, touhy po ní, po životě. Prosí ostatní, aby někdo aspoň předstíral, že se mu líbí, aby se jí dvořil, protože to v životě nikdy nepoznala. D. Toulcové se podařilo postavu zahrát tak, jak byla napsána. A nebylo to lehké, protože jednoznačně kladná postava může vyznít nudně, v případě Laury sentimentálně.
Julien nejprve drsně odmítá výzvu, aby se dívce aspoň naoko dvořil, není z života zvyklý dělat něco pro druhého. Ale postupně se oba sbližují, touží po společném životě, jen mají obavy, zda se v něm poznají, protože vše, co se "prožívá" zde, bude v paměti smazáno. V postavě Juliena dostal V. Nejedlý pěknou hereckou příležitost, v celku ji využil, i když jeho změna v čistého milence nebyla hodnověrná, ale taková není ani v textu hry. Mág Radžapúr mučený výčitkami, že zanedbal svou dceru v době její smrtelné nemoci, touží to odčinit. Přiměje svého synovce, aby dal ukončit jeho nesmyslnou existenci na přístrojích, uprosí neúprosná nadlidská pravidla a dá své srdce Lauře. D. Kuthan je v roli přesvědčivý.
Postavu Dr. S, vykonavatele nadlidského řádu hrála, přesvědčivě H. Mondscheinová. Mně svým zjevem připomněla státní zastupitelku Lenku Bradáčovou a z její strohosti a absolutní nepřístupnosti s jakou posílala bytosti do života nebo kam? až mrazilo. Sama nic rozhodnout nemůže, plní jen svou úlohu v řádu, ale v té se zlomí, když poprvé se mu vzepře a také poprvé se dočká díku.
Šipka výtahu směřuje dolů, Laura se vrací do života. A Julien? To se nedozvíme, jako se nedozvíme, kam nás výtah vyzdvihne, až odžijem své dny.
Herecký soubor Tyl Říčany odvedl v režii R. Šimčíkové dobrou hereckou práci, hra tohoto typu vyžaduje od insitních herců maximum a hrozí jim různými nástrahami. Nikde neklopýtli, vytvořili dobré představení.
-Rn-
