Lešanskému muzeu stačilo pro získání těchto dvou exponátů do Finska zaslat výměnou tank T34 z poválečného období. Výborným počinem pro lešanské muzeum je jednoznačně získání houfnice pocházející ze Škodových závodů v Plzni odkud putoval právě do rukou Finské armády.
„Zisk škodovácké houfnice má pro naše sbírky mimořádný význam,“ říká pro web vojenského historického ústavu kurátor dělostřeleckého fondu VHÚ pplk. Ing. Jan Fedosejev. „Zatím mezi našimi škodováckými děly, které jsou ovšem co do počtu i celkové pestrosti unikátní, chyběl exemplář dokládající produkci firmy v období protektorátu, kdy hlavním odběratelem bylo pochopitelně Německo. Houfnice tak doplňuje nesmírně bohatou historii produkce vojenského dělostřeleckého materiálu ve Škodových závodech v Plzni, která se začala koncem 19. století a dosahovala vrcholu v období první světové války i v meziválečné době.“
Houfnice, která musela snášet kruté mrazy nedaleko polárního kruhu, je i přes svůj věk ve velmi dobrém stavu a ihned tak mohla být zařazena mezi vystavené exponáty. To samé se nedá říci o protiletadlovém dělu sovětské výroby, které bude muset před tím, než jej spatří zvídaví turisté, projít rukama zkušených restaurátorů.
Krátce o historii 105 mm houfnice
Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava začal český a moravský průmysl vyrábět ve prospěch Třetí říše. Stejně tak i Škodovy závody v Plzni. Jedním z nejmodernějších děl, které škodovka na konci třicátých let vyráběla, byla i 10cm lehká polní houfnice H3. Houfnice H3 byla vyrobena v roce 1938 na základě objednávky MNO z roku 1936 a šlo o vyvrcholení škodovácké vývojové řady lehkých polních houfnic. Vyznačovala se značnou palebnou výkonností a vynikajícími taktickými vlastnostmi. Houfnice H3 se měla stát základem československého divizního dělostřelectva.
Při její konstrukci bylo využito všech novinek, které se tehdy objevily v dělostřelecké technice. Hlaveň byla opatřena účinnou úsťovou brzdou, dvouramenná rozvírací lafeta umožnila značný rozsah odměru a dovolovala také použít houfnici k přímé palbě na pohyblivé cíle.
Že se jednalo o velmi kvalitní dělo, prokázaly již první dny zkoušek. Výzbrojní komise doporučila jeho přijetí do výzbroje již před ukončením celého zkušebního programu. V létě 1938 bylo vystaveno zmocnění k přípravě sériové výroby a vystavena objednávka na prvních 88 kusů. Sériová výroba byla zahájena, do výzbroje československé armády se houfnice ale už nedostala. Rozpracované zbraně převzali Němci. Ti nechali sérii dokončit se změněnou ráží na 105 mm pro svou munici 105 x 155R. Takto upravené houfnice nesly tovární označení H4 a Wehrmacht je přijal do výzbroje jako 10,5 cm houfnice vzor 39.
Přenesme se nyní na sever Evropy, do Finska. Na základě zkušeností ze Zimní války požadovala finská armáda lehké polní houfnice, které se jevily jako nejlepší především díky svému velkému dostřelu, malé hmotnosti, dobré průchodivosti terénem a nenáročností na obsluhu. Tyto houfnice nalezlo Finsko u svého tehdejšího spojence, Německa. To dodávalo Finsku množství zbraní a munice, včetně dělostřeleckého materiálu - a mezi nimi i lehké houfnice ráže 105mm.
Finsko koupilo od Německa celkem 27 kusů škodováckých houfnic ráže 105mm. Byly Finsku dodány včetně munice a náhradních dílů ve třech dodávkách: prvních 16 kusů v červnu a další materiál v srpnu 1941 a poslední třetí dodávka proběhla v září 1941. Finská armáda houfnice okamžitě zařadila do své výzbroje pod označením 105mm houfnice vzor 41 a nasadila je proti Rudé armádě. Po skončení druhé světové války tyto houfnice sloužily pro výcvik.
Dělo má ocelovou hlaveň, vodorovný klínový závěr, kapalinovou zákluzovou brzdu a zpruhový vratník. Vrchní lafeta je opatřena vyvažovači, náměrovým a odměrovým řididlem a ochranným štítem. Náprava je odpérovaná. Pérování bylo možno vyloučit pomocí sklopných noh. Kola jsou ocelová s pneumatikami. Houfnice váží 1 960 kg, byla schopná dostřelit do vzdálenosti 12 kilometrů a počáteční rychlost střely činila 525 m/s.
V současnosti je ve světě zhruba pětice dochovaných 105mm houfnic vzor 41. Pouze jediná je však opět na území, kde byla původně vyrobena - a nachází se ve Vojenském technickém muzeu Lešany.
Krátce o historii protiletadlového kanónu vz. 1931:
Kanón původně vychází z německého 75mm protiletadlového kanónu firmy Rheinmetall, který byl v Německu vyvíjen od roku 1925 a dokončen v roce 1930. Při zkouškách byla zjištěna nevhodnost zvolené koncepce, a proto nebyl u Německé armády zaveden do výzbroje. Místo toho byl nabídnut pro export.
Licenci na výrobu koupil Sovětský svaz, který jej modifikoval na svou ráži, tedy 76,2mm a zavedl do své výzbroje pod označením 76mm protiletadlový kanón vzor 1931. Kanón byl dále sovětskými konstruktéry modifikován a v roce 1938 vznikla nová verze, která měla již dvě nápravy a čtyři kola a v roce 1939 pak další s 85mm kanónem. Všechny tyto kanóny pak tvořily páteř protiletadlového dělostřelectva Rudé armády.
Finům se podařilo ve druhé polovině roku 1941 ukořistit Rudé armádě poměrně velký počet (téměř pět desítek) 76mm kanónů. Okamžitě je zavedli do své výzbroje pod názvem 76 ItK/31 ss (76mm PL kanon vz.1931) a 76 ItK/31-40 ss (76mm PL kanon vz.1938). Zkratka „ss“ vychází z finského slova “sotasaalis” a znamená „kořist“.
Kanóny se osvědčily, a tak v roce 1944 nakoupilo Finsko nemalý počet (72) těchto kanónů přímo od Německa, které je zařadilo do výzbroje svého pobřežního protiletadlového dělostřelectva.
Kanón, který VHÚ Praha získalo, má číslo hlavně 4443 a byl vyroben v roce 1939.
zdroj: Vojenský historický ústav
