Z regionu

Prolog

Osud chystá na lidstvo všelijaká představení v podobě změn nečekaných, ale i změn očekávaných. Všichni to čas od času cítíme v kostech. Že se něco musí stát. Že čas již nazrál. Že nějaká změna již klepe na dveře. A někdy tu změnu, tu potřebu změny, cítí sama osobnost, jež ji chce iniciovat, avšak nemůže z nejrůznějších objektivních důvodů projít oněmi pomyslnými dveřmi, které vedou do nového stavu věcí a je nucena, ač nabita vizemi, přešlapovat před prahem a klepat a klepat na dveře osudu.

Toto je životní příběh muže, který klepal na dveře, ale osud mu neřekl dále...

Původ a rodina

František Ferdinand Karel Ludvík Josef Maria arcivévoda Rakouský – Este se narodil 18. prosince 1863 ve Štýrském Hradci. Jeho otcem byl nejmladší bratr císaře Františka Josefa II. (1830 – 1916), arcivévoda Karel Ludvík (1833 – 96) a matkou arcivévodkyně Marie Annunciata (1843 – 71) z rodu neapolských Bourbonů, dcera Ferdinanda II., krále obojí Sicílie. V žilách Francimu, jak byl familierně zván, tedy kolovala krev habsburská i bourbonská, což se podepsalo na jeho rozporuplné povaze v podobě hluboké a chladné racionálnosti, kontrastující s vášnivou emocionalitou. František Ferdinand měl dva mladší bratry a sestru. První byl Otto František Josef (1865 – 1906), známý jako „Krásný Otto“, proslulý skandálním a výstředním životem a pozdější otec budoucího posledního rakousko - uherského císaře Karla I. Druhý byl Ferdinand Karel Ludvík (1868 – 1915), jenž byl kvůli sňatku s prostou měšťanskou dcerou vyloučen roku 1911 z lůna habsburské rodiny a žil pod občanským jménem Ferdinand Burg. Třetím sourozencem byla sestra Markéta Žofie (1870 – 1902). Jejich matka však trpěla tuberkulózou a vyčerpána touto nemocí a několika porody předčasně zemřela roku 1871 ve věku 28 let.

Otec Františka Ferdinanda se poté brzy oženil s portugalskou princeznou Marií Terezou (1855 - 1944), jež Francimu i jeho sourozencům věnovala veškerou péči i hluboký cit a budoucímu následníku byla po celý život, jako jedna z mála z habsburské rodiny, skutečnou přítelkyní. Z jejího manželství s otcem Františka Ferdinanda se narodily ještě dvě jeho nevlastní sestry, Marie Annunciata (1876 – 1961), abatyše na Hradčanech a Alžběta Amálie (1878 – 1960).

Dětství a výchova

Rodina arcivévody Karla Ludvíka žila trvale na Favoritenstrasse ve Vídni a letní sídlo měla na zámku Artstetten na jižních svazích Waldviertelu, nebo na zámku Persenberg na Dunaji a od roku 1872 pak v létě pobývala na zámečku Wartholz v Reichenau na úpatí dolnorakoských Alp, kde se František Ferdinand mohl věnovat svému největšímu potěšení, a to lovu, jenž se později stal jeho vášní.

Františku Ferdinandu se dostalo velmi pečlivé a přísné katolické výchovy s důrazem na historii a formování morálního profilu dítěte, běžné pro habsburské arcivévody. Jeho vychovateli byli postupně major hrabě Degenfeld a hrabě Wallis, rytmistr Nostic, historik dr. Otto Klopp a  probošt dr. Gottfried Marschall. Vedle rodné němčiny, dále francouštiny, maďarštiny a italštiny, se naučil dokonale i českému jazyku díky svým učitelům, jimiž byli setník F. Čenský a poté setník Kupsa.

Vojenská kariéra

František Ferdinand byl jako většina arcivévodů předurčen ke službě v armádě. Vstoupil do ní ve svých čtrnácti letech v roce 1878, kdy jej 23. dubna císař jmenoval poručíkem uherského 32. pěšího pluku. Roku 1883 byl jmenován nadporučíkem čtvrtého jízdního pluku v Enži a jeho komořím byl ustanoven hrabě Leo Wurmbrand. Na jaře 1888 byl povýšen na majora a přeložen ke 102. pěšímu pluku do Prahy, kde se mu líbilo a s Čechy si více rozuměl, neboť choval poměrně silnou averzi vůči Maďarům. Ovšem už v létě 1889 byl jmenován plukovníkem a přeložen do Šoproně, v jím neoblíbených Uhrách. Zde kvůli svému zhoršenému zdravotnímu stavu dlouho nepobyl a později ,roku 1894, byl jmenován velitelem 38. pěšího pluku v Českých Budějovicích. Po názorových i rodinných sporech s císařem byl posléze jmenován generálmajorem a na to i admirálem, a konečně v roce 1913 generálním inspektorem ozbrojených sil, čímž, jako vrchní velitel branné moci, dosáhl nejvyšší vojenské funkce v rakouské armádě. Ze své vojenské kanceláře vytvořil František Ferdinand významné centrum politické moci, napojené na vládu, strany a politiky jednotlivých národů mocnářství.

Dědictví ď Este

Roku 1875 zemřel bezdětný vévoda z Modeny, František V. ď Este, hlava vedlejší habsbursko – lotrinské linie. Ve své závěti stanovil, že veškerý svůj majetek v hodnotě osmi milionů zlatých věnuje tomu členu habsburské rodiny, nejbližšímu císaři, jenž přijme rodové jméno Este a během 12 měsíců se naučí italsky. Císařův syn Rudolf se jako následník trůnu dědicem stát nemohl, a tak volba padla na Františka Ferdinanda, jenž přijal přídomek ď Este a stal se tak ve svých dvanácti letech jedním z nejbohatších lidí v rakousko – uherské monarchii.

Následník trůnu

Život Františka Ferdinanda ď Este se radikálně změnil v roce 1889. V lednu tohoto roku jeho bratranec a blízký přítel, císařův syn a následník trůnu, korunní princ Rudolf, spáchal sebevraždu na zámečku v Mayerlingu a následníkem se stal druhý bratr císaře (první – Maxmilián, císař mexický, byl roku 1867 popraven v Mexiku), otec Františka Ferdinanda, arcivévoda Karel Ludvík. Ten však v roce 1896 zemřel na tyfus (po napití vody z Jordánu na cestě po Palestině, kde se zbožně modlil za uzdravení svého nejstaršího syna) a následnictví trůnu tak toho roku přešlo na Františka Ferdinanda.

Ten se jako následník postupně dostával do opozice vůči starému mocnáři, a to zejména svými plánovanými reformami. Po usednutí na trůn jako František II. zamýšlel přetvořit monarchii v moderní federaci Spojených států Velkého Rakouska dle vzoru USA, v níž hodlal dát větší prostor i menším národům a omezit tak vliv Maďarů odstraněním státního dualismu, což u části české veřejnosti vzbuzovalo určité naděje. Pro své reformy potřeboval klid a mír a nebylo tudíž pravdou, že toužil po vyvolání válečného konfliktu. Byl si vědom slabosti monarchie a nechtěl riskovat celoevropský konflikt, o čemž svědčí i jeho vizionářská slova: „Nikdy nepovedu válku proti Rusku. Obětuji všechno, aby k ní nedošlo, protože tato válka by skončila buď svržením Romanovců, nebo Habsburků – anebo možná i svržením obou dynastií.“

Mezi císařem a Františkem Ferdinandem panoval zvláštní rezervovaný vztah, připomínající shovívavou náklonnost, jenž však prudce ochladl po arcivévodově nerovném sňatku.

Morganatické manželství

Na podzim roku 1894 se František Ferdinand ď Este seznámil na večírku na pražském místodržitelství s šestadvacetiletou hraběnkou Žofií Chotkovou z Vojnína a okamžitě se do ní zamiloval. Přestože pocházela ze starobylého šlechtického rodu, dle dvorských pravidel nebyla pro arcivévodu rovnocennou partnerkou. Po skandálu při odhalení jejich vztahu a následných pokusech o jeho zmar ze strany císařského domu, si František Ferdinand na císaři vyvzdoroval povolení sňatku s Žofií, avšak musel složit slavnostní, tzv. renunciační přísahu, jíž se vzdal císařské hodnosti pro své budoucí potomky. Samotný sňatek se poté konal v ústraní na zámku v Zákupech 1. července 1900. Žofie byla uznána za arcivévodovu manželku, nikoliv však za budoucí císařovnu a byl jí, stejně jako jejím dětem, přiznán pouze titul vévodkyně z Hohenbergu.

Manželství Františka Ferdinanda bylo patrně tím nejšťastnějším mezi tehdejšími panovnickými rody a narodili se z něj  čtyři potomci. Žofie (1901 – 90), Maxmilián (1902 – 62), Arnošt (1904 – 54) a syn, jenž zemřel při porodu (1908). Následníkova rodina žila střídavě v jeho oficiálním sídle, zámku Belvedere ve Vídni, v zámku Chlum u Třeboně a především v jejich domovském sídle, zámku Konopiště, jenž vysoký pán, jak zde byl František Ferdinand zván, zakoupil již v roce 1887 od Lobkoviců.

Arcivévodovy záliby

Největší vášní Františka Ferdinanda ď Este byl lov. Za svůj život dokázal skolit těžko uvěřitelných 275.000 kusů zvěře. Velké množství jeho trofejí je dodnes možno spatřit na zámku Konopiště.

Další jeho velkou zálibou bylo cestování. V roce 1883 navštívil poprvé Itálii, aby shlédl své majetky, zděděné po Františku Modenském. V roce 1885 potom navštívil Egypt, Palestinu, Sýrii i Turecko a roku 1889 procestoval Německo. V letech 1892 – 93 vykonal svou vysněnou cestu kolem světa, během níž urazil vzdálenost 70.000 km, navštívil mimo jiné Austrálii, Afriku i Asii a z níž si přivezl 18.000 etnografických a 14.000 přírodovědných exponátů, jež se měly stát základem nového Národopisného muzea. Po návratu napsal knihu, jež měla obrovský úspěch, i když se veřejnost domnívala, že ji nenapsal František Ferdinand. Záliba v cestování mu vydržela i později, kdy např. v letech 1902 – 09 jeho salonní vůz najezdil celkem 415.895 km. Nutno dodat, že arcivévoda byl v tomto ohledu dosti nestálý a nikde údajně nevydržel na jednom místě déle než několik málo dní.

Největší bohatství František Ferdinand seskupil na svém nejoblíbenějším sídle, jímž byl zámek Konopiště, kolem kterého nechal vybudovat anglický park s růžovou zahradou. Na tomto zámku shromáždil nesčetné množství starožitností a uměleckých předmětů (porcelán, nábytek, obrazy, knihy, zbraně), pocházejících z italského dědictví rodu Este a sám poté tuto sbírku systematicky a pečlivě rozmnožoval.

Poslední cesta

František Ferdinand ď Este byl jako hluboce věřící katolík přesvědčen, že jeho osud je v rukou Božích. Proto i přes řadu varování odjel se svou manželkou v červnu 1914 na inspekční cestu do Sarajeva v Bosně. Při průjezdu otevřeným automobilem ulicemi tohoto města se oba manželé stali oběťmi atentátu, při němž byli na krátkou vzdálenost zastřeleni dvěma ranami z revolveru atentátníkem Gavrilo Principem.

Poslední odpočinek

Následník rakousko – uherského trůnu, císařský princ a rakouský arcivévoda, princ uherský, český, velkovévoda toskánský a rytíř několika řádů, František Ferdinand Rakouský – Este, zemřel 28. června 1914 společně se svou manželkou Žofií při atentátu v bosenském Sarajevu. Na své přání nebyl pohřben v císařské hrobce ve Vídni, ale společně se svou ženou v jím zbudované hrobce na zámku Artstetten, aby se nemusel se svou láskou rozloučit ani po smrti. Nad jejich mramorovými sarkofágy lze číst latinský nápis: „Svázáni poutem manželským, spojeni stejným osudem.“

Epilog

František Ferdinand ď Este byl mužem na svém místě. Byl na pravém místě, ovšem v nepravý čas. Těžko dnes soudit, zda byl na svém místě předčasně, nebo naopak již pozdě. Uvědomoval si však plně situaci, ve které se spolu s miliony spoluobčanů nacházel a ze všech sil klepal na dveře. Bohužel, osud mu neřekl dále...

-sj-

Historie

Výročí dne 20.září

Životní styl

Dnes má svátek Oleg

Spolky

Léto mezi zvířátky.