Žiješ v Třeběšicích, jaký je tvůj vztah k Benešovsku?
Narodil jsem se v Praze na Štvanici. Bydleli jsme s rodinou Na Františku, kde v té době ještě panovala foglarovská atmosféra. Pamatuji se na pivovarské koně v Anežském klášteře a taky na hromady hnoje co tam byly. Na náplavce bylo živo, pralo se tu, koupalo. Do Třeběšic jsem se dostal až po návratu z Anglie, kdy jsem tu zdědil baráček po svém otci. Tak jsem se tady usadil.
Do podvědomí mnoha lidí jsi zapsaný, kromě fotografií, také díky veslování.
Po absolvování střední průmyslové školy, kdy při maturitě v osmašedesátém byla mojí nejlepší známkou trojka z ruštiny, jsem nastoupil do týmu pražské Dukly. Několik let jsem reprezentoval Československo ve veslování. Vrcholem mojí veslařské kariéry byl bronz na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972. Jenže s medailí jsem ztratil i motivaci, vydržel jsem veslovat ještě rok a po získání bronzu na Mistrovství Evropy jsem z vrcholového sportu odešel. Začal jsem studovat fotografii na FAMU a přitom pracoval pro sportovní časopis Stadion, který měl v té době vysokou úroveň. V redakci byli skvělí lidé, hodně schopní. A v určitém ohledu pro ně znamenala tato práce politické krytí.
Dlouhá léta jsi žil v Anglii.
Po dokončení studia na FAMU a po promoci v roce 1980 jsem se oženil a odešel se svou první ženou Lesley do Anglie. V Londýně jsem pracoval nejprve v restauraci jako pomocník u nádobí i jako kuchař. Byli zde zaměstnaní například herci nebo umělci, kteří tu práci nebrali jako životní úděl, ale jako možnost si přivydělat. Skvělá parta lidí. Mezitím jsem se snažil zdokonalit v technice fotografie a zjišťoval možnosti uplatnění, hledal si cestu. Mým vzorem jsou fotografie Josefa Sudka nebo Jana Svobody, u nichž je důležitá práce se světlem. Jedná se o určitou formu transcendence, která svým způsobem umožňuje třeba také únik ze zažité totalitní reality. Časem jsem začal rámovat obrazy v jedné umělecké galerii v Hampsteadu a přitom stále pracoval po večerech v hospodě. Snažil jsem se získat co nejvíc zkušeností a naučit se dobře řemeslo. Následovala práce pro další galerii a později jsem založil s kamarádem malou firmu na rámování.
Renomé jsi v Anglii získal také díky portrétům.
Nejprve jsem začal fotit svatby, smetánku z Londýna i ze zbytku Anglie. Časem přibyly portréty osobností z různých oblastí společenského života. Patří mezi ně třeba americký boxer Muhammad Ali, slavný autor špionážních románů John le Carré nebo historik umění Sir John Rothenstein, díky kterému je Tate Gallery jednou z nejskvělejších galerií světa. Rád vzpomínám na okázalý humor komika Sira les Pattersona, Australana, se kterým jsem spolupracoval dlouhá léta. V portrétní fotografii je zásadní promítnutí osobnosti člověka, zachycení jeho charakteristického výrazu.
Jaký je život v Anglii a lidé v Londýně?
Po prvotním povolení pobytu a práce na jeden rok, jsem musel obhajovat před komisí důvod svého dalšího setrvání v Anglii. Přiznali jsme tenkrát se ženou, že jsme se odcizili a nežijeme spolu. Tím začaly problémy s prodloužením pobytu, které trvaly téměř pět let. Pro povolení pobytu existovaly v podstatě jen tři pádné důvody: politický důvod, dostatek peněz nebo nabídka něčeho extra výhodného pro společnost. Politické důvody jsem odmítl, peníze neměl a nic výjimečného, což by v mém případě znamenalo například veslování, jsem dělat nechtěl. Chtěl jsem zde zůstat jako umělec a svobodně tvořit, žít jako poctivý člověk. Probíhaly odvolací soudy a mnoho významných osobností napsalo na mou podporu dopisy. Dostalo se to až k ministrovi vnitra, u kterého se zaručil poslanec John Patten a ministr nakonec udělil výjimku. Vsadil jsem na víru v umění a tvůrčí chuť, bez statusu a peněz, což pro mne znamenalo svobodu, ve které si můžu dělat co chci. V Anglii jsem navázal mnoho kontaktů, ale snažil jsem se uchovat po celou dobu soukromí a tím také nezávislost. Nejcennější pro mne byly vztahy v okolí domova, s obyčejnými lidmi. Vzhledem k nedostatku financí jsem bydlel ve čtvrtích a domech, které nebyly zrovna nejreprezentativnější. Jedním z nich byla rozpadlá bývalá trafika, kde žilo mnoho lidí z Východního bloku a poblíž v loveckém zámečku jsem měl atelier. Na Angličanech obdivuju hrdost na to, že jsou Angličany, což tam mají všichni bez ohledu na sociální postavení. Také je pravidlem, že nejprve přemýšlejí o svých povinnostech a pak teprve o svých právech, což je znakem demokracie. Když se něco stane, omluví se a snaží se to vyřešit. Tady lidi vidí svobodu falešně, všechno se může, ale povinnosti nejsou to hlavní.
Nějaký čas jsi trénoval veslování na Oxfordské univerzitě.
V polovině devadesátých let jsem trénoval studenty z Merton College Oxford. Vrcholem každé sezóny byla soutěž mezi univerzitními osmami, Head of the River, kdy jedou za sebou a když jedna druhou dojede, dostane takzvaný bump. Kdo získá nejvíc bumps, stává se Head of the River. Moje žena Julia vždycky po závodě uvařila pro všechny velký hrnec guláše a pozvala kluky k nám na večírek. Podle zvyku se v Anglii nejdříve připije královně a pak se pije ve velkém stylu. Mimoto si kluci doplňovali skvělé oxfordské vzdělání také tím, že se učili kouřit doutníky. Při tréninku jsem používal dost jadrný výrazy, které oni zapisovali do svých stoletých oxfordských kronik. Myslím, že byli hrdí na to, kdo je trénuje.
Co bylo po návratu do Čech?
Do Čech jsem se vrátil v roce 1996 a začal jsem upravovat baráček po svém otci v Třeběšicích. Udělal jsem si v něm atelier a začal se živit uměleckou a reklamní fotografií. Výhoda ateliéru v domě je například ta, že si člověk nemusí celý den sundavat pyžamo. Společně s Janou Vaněčkovou jsme se dostali mezi přední reklamní fotografy. Pracovali jsme pro mnoho českých časopisů a reklamních agentur. Dobrá fotka prodá zboží a za to by se mělo umět také zaplatit, což u nás není vždy pravidlem. Díky vazbám na divadelní a kulturní svět jsem pokračoval v portrétování. Mezi nejvýznamnější osobnosti patří Václav Havel, Dana Zátopková nebo Bohumil Hrabal. S rozšířením digitálního tisku v podstatě fotografie jako taková zaniká nebo se mění. Za fotografa se dnes považuje každý. Fotografie nejsou omezeny počtem snímků, tak jak tomu bylo u fotografického filmu. Obsah se vytrácí a zůstává pouze forma. Všechny časopisy přešly na elektronickou podobu a v papírové podobě v podstatě neexistují. V současné době částečně tvořím a částečně lenoším na čerčanské plovárně. Můj život se dá shrnout do tří fází: veslování, fotografování a flákání.
Zpracovali: Lenka Škvorová, Lukáš Císař
