Na válečná léta a zvláště na německé nucené vysídlení našeho kraje vzpomínám nerad. Byla to krutá doba.
Václavice žily v době války podobně jako jiné obce. Byl nedostatek potravin, všechno jsme dostávali na příděl a museli jsme trpět pravidelné německé kontroly. Naše štěstí bylo, že u nás starostoval pan Antonín Čermák. Měl hodně známých a o kontrolách se vždy dokázal včas dozvědět a všechny varovat. Snad proto u nás ani nikoho nezavřeli.
Velký strach se nás zmocnil až začátkem roku 1942. Začalo se proslýchat, že Němci chtějí území mezi Sázavou a Vltavou vysídlit a zřídit si zde vojenské cvičiště. Když pak byly v polovině března roku 1942 vyvěšeny první vyhlášky o vysídlení 16 obcí, nechtěli jsme tomu uvěřit. Mezi obcemi, kam se lidé nesměli z už vysídlených území stěhovat, byly i Václavice. Nám nezbylo, než se utěšovat tím, že na nás už nedojde a že dříve bude konec války. Mýlili jsme se. Němci na nás nezapomněli a zařadili Václavice do III. etapy s lhůtou k vystěhování do 1. dubna 1943.
Neumíte si představit pocity lidí, obzvláště když některé ženy byly nejdále v Benešově na trhu. Ta bezmoc, nejistota a beznaděj. Ve válce, kdy je nedostatek potravin opustit svůj domov, kousíček svého políčka, kravičku nebo ponechat osudu svou kozičku. Ta malá jistota se v tu ránu změnila ve velkou nejistotu. Co s námi bude? Jak uživíme své děti a sebe?
I sedláci byli zmatení a bezradní. Generace sedláků nikdy nemyslela na sebe, ale hlavně na hospodářství, které stále vylepšovali. Stavěli nové stáje a sami žili ve starém příbytku. Šlechtili chovy. A teď byly desítky let práce pryč.
Ani my, děti, jsme to neměli lehké. Tady jsme žili, měli kamarády, hráli kopanou a chodili do Sokola. A teď jsme to vše museli opustit a jít do neznáma. Byla to stresující situace nahánějící smutek.
V první i druhé etapě si lidé mohli odvést živý i mrtvý inventář. To slibovali i nám, ale zůstalo jen u slibů. Majetek Němci vyvlastnili, provedli nucený výkup a ponechali nám jen svršky, nábytek, domácí zařízení, palivo a samozásobitelské dávky, což bylo asi 6 dkg obilí na den a osobu (přitom krajíc chleba váží 10 dkg). Odhadní ceny byly velmi nízké. Za ruční nářadí byla 1Kč za kus a podobné to bylo i s ostatním zařízením.
S časem se situace stále zhoršovala. Muži hledali ubytování. Brzy ráno odjížděli na kolech po okolních okresech a dlouho večer se unavení vraceli. Většinou byli neúspěšní, lidé se jich báli a ptali se, co Němcům udělali, že je vyhánějí. Ani v okolí totiž nebyli občané informovaní, o vystěhování se nesmělo mluvit ani psát a jen málokdo tak věděl, co se skutečně děje.
Už v únoru začali Němci odvážet živý i mrtvý inventář. Prasata, hovězí dobytek i stroje nakládali na návsi, koně i postroje jsme museli odevzdat a naložit do vlaku v Týnci nad Sázavou.
Jak se blížil termín vysídlení, silnice se plnila povozy. Stěhování vrcholilo v první polovině března. Na vozech byl naložen nábytek, peřiny, na nich seděly děti a vedle plačící ženy. Zachmuření muži kráčeli vedle vozů a za vozem běžel uvázaný pes. Německé hlídky na silnicích kontrolovaly, abychom neodvezli něco, co nám „nepatří“.
Poslední mše ve václavickém kostele byla v neděli 21. března 1943. Do kostela se lidé ani nevešli. Většina už byla sice odstěhována, ale na mši se vrátili. Farář František Matoušek měl velmi pěknou promluvu, při které plakal on i přítomní. Nářek a pláč byl ještě větší, když se z chóru ozvala píseň „Čechy krásné, Čechy mé“. Po mši nastalo velké loučení. Lidé se objímali, líbali rovy a brali prst z hrobů. Nikdo v tu dobu netušil, zda se tu ještě někdy setkají.
Školní vyučování skončilo 20. března, kdy už zbylo jen pár dětí. Zařízení kostela bylo uloženo v Benešově v koleji u sv. Anny a v kolně děkanství. Matriky byly předány na děkanství v Benešově a 29. března předal starosta obce pan Antonín Čermák obecní úřední knihy a spisy, které úředníci naložili na nákladní auto. Ani nevystavili předávací protokol.
Ve Václavicích se zastavil čas. Přestaly existovat!
Po válce, hned jak to bylo možné, vzali jsme kola a jeli se do Václavic podívat. Byli jsme tam naposledy na dušičky, kdy nás na hřbitov Němci na propustky pouštěli. Každý se chtěl přesvědčit, že jejich domov není zničen a že se do něj bude moci brzy vrátit. Věděli jsme, že mnoho budov Němci rozbořili, aby mohly Václavicemi projíždět tanky, se zemí tak byly srovnány kůlny, některé stáje a stodoly. Stejně špatná byla situace na neobdělaných a zaplevelených polích.
I přes tu zkázu byly domy obyvatelné, sami Němci v nich totiž bydleli. Mít bydlení pro sebe a ustájení pro zvířata, to bylo pro nás to nejdůležitější. Václavice vypadaly jako město duchů, ve kterém se zastavil čas. Nacházeli jsme v některých domech na stolech nedojedená jídla a další důkazy o tom, že němečtí vojáci odtud odjeli narychlo. I když neradi, museli jsme Václavice ještě opustit, přijížděla totiž sovětská armáda, ale věděli jsme, že to nebude nadlouho a že se konečně budeme moci do svých domovů vrátit. Tehdy jsme v žádném případě netušili, jaký šok nás ještě čeká.
Sovětská armáda z Václavic odešla a my opět vzali kola a rozjeli se ke svým domům. Strnuli jsme. Takovou hrůzu nikdo nečekal! Podlahy vytrhané, v budovách vyřezané trámy, všechno, co bylo ze dřeva a bylo pro vojáky použitelné, bylo zničeno. Vraceli se totiž vlaky, jejichž vagóny neměli po stranách výplně, pouze klanice a tak zničili a využili vše, co bylo možné k hrazení použít. Je to pochopitelné, ale nás to opět velmi poškodilo.
Já jsem se vrátil se sestrou a koňmi koncem května. Sekali jsme plevel na našich polích, sušili trávu, abychom měli v zimě krmení pro dobytek a uklízeli. Nás, kluky, tenkrát nejvíce zajímalo, jaké zbraně a munice tady po vojácích zůstaly. Snad každý kluk měl nějakou tu zbraň doma. Večer, po práci jsem s ostatními chlapci, kteří už se také do vsi vrátili, procházel Václavice a pátral po zbraních. U Čermáků ve stájích jsme našli nášlapné miny a hlavně rakety, na půdě všechno možné střelivo. U Šachů (Markovi) byl sklep plný pancéřových pěstí a Anežka je na kolečku vyvážela ke kříži a sypala je do zákopů. Munice je v tom místě dodnes a podobně se jí zbavovali i jiní lidé.
Nikdo si neuvědomil a snad nám ani nikdo neřekl, co by se mohlo při manipulaci s municí stát. Vznikaly tak velmi nebezpečné situace. Tento příběh hovoří za všechny: U Šachů (dnes Čížkovi) Jožka Budák páral na dvoře jakýsi náboj, snad minu. Chtěl ji rozebrat, tloukl do ní kamenem, a když se mu to nepodařilo, rozzlobený ji odhodil do ouvoza. Munice v tu chvíli vybuchla a zranila některé ženy, které se tou dobou vracely z pole, kde sklízely obilí. Dvě ženy byly dokonce odvezeny do nemocnice a jedné z nich putovala střepina, kterou se nepodařilo vyndat, v těle do konce jejího života.
Jindy jsme si zadělávali také na pořádný průšvih, když jsme se dohodli, že půjdeme na hon. Kráčeli jsme s německými kvery přes les a pálili ke Krusičanům hlava nehlava. Žádné nebezpečí si nikdo z nás vůbec neuvědomoval. Sovětská posádka, která byla v blízkosti, nás obklíčila a vojáci nás potrestali tím, že nám sebrali z kverů uzávěry, bez nichž byly nepoužitelné.
Krom této „legrace“ na nás ale čekala tvrdá práce. Nebylo možné obdělávat pole, dokud jsme ručně nezaházeli velké zákopy, vybudované kolem Václavic, jezdit po zničených cestách, dokud jsme je neopravili. Bahnem z rybníka jsme zaváželi strouhy, v zimě jsme lámali kámen a hned jak sešel sníh, opravovali cesty. Každý ze vsi pomohl i přesto, že samozřejmě mnoho práce měl i na svých zničených majetcích. Spousta práce se udělala zadarmo nebo za směšný peníz. Je obdivuhodné, co lidi vykonali ne pro sebe, ale pro svou obec. Pro takové přátelství a pro tu nezištnou práci nás snad vychovala válka... I proto nezapomínejme!
Děkuji panu J.Š. za jeho vzpomínky.
