“Zvířátka na farmě v Soběhrdech užasle koukala na to, že jim dorazila konkurence. Trampolíny funěly blahem nad našimi skoky, po našem nájezdu snad v bufetu nezbyl ani jeden párek v rohlíku. Jestli si v benešovském podzemí strašidla myslela, že je zde bezpečné bydlení, po našem vpádu, si sbalila zavazadla a tuto lokalitu spěšně opustila. Vojáci v Lešanech zažili horké chvíle, když je přepadl pluk Radky Macháčkové,” popisuje zážitky z příměstského tábora Radka Macháčková.
Dobrodružství po opuštění vojenského muzea pokračovalo. “Čekáme na autobus a kolem autobusové zastávky, tak jak to bývává, je kovové zábradlí. Čekáme... čekáme... kolem mě pobíhá třicet táborníků a najednou přijíždí autobus. Já zavelím, že se nastupuje, a jeden kluk zůstává pořád u zábradlí. Běžím k němu a říkám “Co je, Luky, proč nejdeš?” A on se vám tam z nudy připoutal popruhy od baťohu, které se používají k tomu, aby baťoh byl zajištěn i okolo pasu. A protože to byl kluk poctivý, udělal hned uzly tři. A tak jsem zaklekla, začala je rozmotávat a přitom jsem prosila řidiče autobusu o strpení. Uzly ne a ne povolit, začala jsem znova halekat na pana řidiče, jestli nemá nůž. Ten se řehtal a mezi zuby procedil, že má. Táborníkovi Lukymu do smíchu moc nebylo. Naopak, jak slyšel o noži, začal brečet. Nakonec uzly povolily a ubulený Lukáš prchal do autobusu. Tak prosím vás, až budete někdy čekat na autobus, tak tohle opravdu nezkoušejte. Nemusela bych být po ruce,” vypráví s úsměvem tábornickou historku Radka a pokračuje.
“Kuličkové hřiště ve Zruči nad Sázavou nás přivítalo s otevřenou náručí. Děti otestovaly nejen kuličkovou dráhu, ale daly dokonale zabrat všem houpačkám, lanovce a prolézačkám.
Dny, které jsme trávili v Bystřici, byly, díky hrám, tak krátké, že se dětem nikdy nechtělo domů. Třeba takové domino na hřišti v sídlišti nebylo jen tak obyčejné, ale figurky tvořili samotné děti. Na fotbalovém stadionu děti ukázaly, jak umí jezdit nejen na kolech, koloběžkách, bruslích, ale i že umí řídit autíčka na dálková ovládání. Heslo dne znělo “Jede ten, kdo kola má”.
I přes velká vedra, která nás doprovázela na každém kroku, jsme stačili vyplenit vynikající třešně u Křivánků na zahradě (bylo nám to dovoleno) a ještě podniknout pochod za pokladem, který byl ukryt v lese za Vyzradilkou. Po vyčerpávajícím pochodu jsme vzali za vděk chladnou vodou v kdysi dávno funkčním bystřickém koupališti. Celý tábor se ve chvílích poledního klidu připravoval na táborovou Talentmánii.
A je tu skoro konec tábora a velká kulíškovská estráda, kde se tančilo, cvičilo, zpívalo, čarovalo... a kdybych nezasáhla do kouzel, tábor by pokračoval dál a dál. Děti se s námi loučily a říkali. Tábor v Kulíšku, nemá chybičku. Velké poděkování patří Jitce Duškové a Olině Polesné, které mi jako vždy moc a moc pomohly. Tak za rok zase AHÓJ.”
