Dne 30. října se po půlroce uzavřely brány světové výstavy EXPO 2015 v italském Miláně. Český pavilon, který v říjnu překonal svůj rekord v jednodenní návštěvnosti, kdy jej 17. října navštívilo přes 42 000 lidí. Bylo zde více než 2 000 000 návštěvníků. Komisařem výstavy byl Milan J. F. Potužník. Českou republiku reprezentoval pavilon z dílny vizovické firmy KOMA MODULAR CONSTRUCTION podle architektonického studia Chybik+Kristof Associated Architekt, schválený porotou našich předních architektů. Součástí českého pavilonu v Miláně byl rovněž bazén, který symbolizuje silnou tradici v lázeňství anebo českou touhu po moři, konstrukce bazénu bude po výstavě převezena do Prahy, kde oživí část břehu řeky Vltavy, a tím přispěje k zatraktivnění veřejného prostoru hlavního města. K tématu výstavy „Potraviny pro planetu, energie pro život“ chtěla Česká republika přispět jako země, která má bohatou tradici v oblasti zemědělské i potravinářské výroby. Nakonec se pozornost věnovaná české účasti v posledním měsíci konání výstavy vyplatila a přinesla České republice třetí místo mezi účastnickými státy.
Celkovou koncepcí výstavního areálu světové výstavy navrhla a realizovala světově proslulá dvojice švýcarských architektů Jacques Herzog a Pierre de Meuron (autoři stadionu Ptačí hnízdo pro olympijské hry v Pekingu 2008). Areálem výstavy autoři citlivě odkazují i na antické tradice – půdorysem a systémem uspořádání se nechali inspirovat architekturou románských měst. Atmosféru prolínání architektury s přírodou navíc umocňoval vodní příkop, který obklopoval celý výstavní areál, a tak ho odděloval od zbytku okolí.
Jaké dojmy si však odnese návštěvník – turista, to může být také jistě zajímavé. S měsíčním odstupem od návštěvy a po prostudování základních materiálů k získání nadhledu si můžeme uvědomit, jak citlivý a zároveň symbolický přístup švýcarských architektů vlastně byl. Obehnání plochy o rozloze 1 km2 vodním příkopem místo hradeb jakoby přinášelo osvěžení unaveným příchozím (vlastně jakoby kupcům nebo poutníkům, i těm, kteří by se chtěli polepšit). Římská tradice nás naopak přivádí k bojové náladě, i když při návštěvě areálu si člověk neuvědomoval, že možná v nejbližší budoucnosti bude nutné se za evropskou kulturu nutné stavět daleko rozhodněji než dosud. Kulturní lidé totiž dobře vědí, že města starých Římanů na hranici jejich říše, šlo o tzv. limes Romanus, věrně kopírovala půdorys vojenského tábora, který mohli římští bojovníci kdekoliv při svých bojích rozvinout. Nakonec areál výstaviště by se mohl třeba srovnávat s půdorysem města Aquinca, jehož vykopávky se nacházejí na předměstí dnešní Budapešti.
V milánské expozici se našly další prvky, které pak spojovali jakoby starý antický svět s tím novým. Na hlavní ulici pomyslného tábora (via praetoriana) bychom našli výjevy z agrární minulosti Itálie i s ukázkami někdejšího bydlení – maketami pověstných domů trulli z Apulie. Důležité bylo také spojení křesťanské tradice s dnešní dobou přes historický vývoj. Svůj pavilon zde totiž měl i vatikánský apoštolský Svatý stolec. Byl zde vůbec poprvé a soustředil se na boj za důstojný život lidí na celém světě i na seznamování návštěvníků s ekologickou encyklikou papeže Františka Laudato si¨ (Pochválen buď). Z církevních institucí se ještě svým pavilonem zaměřeným na práci s mládeží připojili salesiáni Dona Bosca. Staré tradice podpořily i jakési folklorní produkce, zejména průvody se zemědělskými plodinami, které vzdáleně připomínaly též jakési slavnosti Pomony a Vertumna nebo bakchanálie. Pod záštitou salesiánů se předváděl renesanční průvod s tanci z oblasti Emilia-Romagna.
Samotný italský pavilon byl velmi rozsáhlý, takže se do něho návštěvník, který měl na prohlídku něco přes půl dne, nedostal, podobně jako do pavilonů jiných evropských zemí (Německa, Rakouska, Maďarska apod.). Také ruský pavilon byl nedostupný. Stály se fronty i na některé jiné pavilony, např. na angolský nebo na některé pavilony jihoamerických zemí. Zajímavé bylo také italské pohostinství, které tvořilo jakýsi kulinářský atlas celé Itálie včetně nejdůležitějších jídel z bufetů, např. v Římě a Latiu, Umbrie, Lombardie, Abruz apod.
Poměrně dosti dobře byly přístupné český i slovenský pavilon. Zatímco slovenský pavilon byl zaměřen na vysoce umělecké zážitky a většině návštěvníků pomocí sluchátek přibližoval umělecký program, kde vedle projekce byly vrcholem ornamenty z lidových hudebních nástrojů a socha párku s hořčicí, v českém pavilonu autoři expozice přibližovali výsledky českého vědeckého výzkumu. Návštěvníky mohla zaujmout i expozice lesa, kterou naštěstí do doby hodnocení stihli pořadatelé asi vyplít, nebo expozice uměleckého skla a bižuterie.
Benešovské obyvatele bude zajímat, že zde vařili kuchaři ze staré konopišťské myslivny. Protože vařili občas nezvyklým českým způsobem publikum to velmi zaujalo, avšak myslím si, že mohli ukázat ještě víc než to, že u nás jíme vesměs smažený sýr a utopence s preclíky na snídani, které si mohl normální turista koupit. Plzeňské tankové pivo, které se v našem pavilonu točilo, a které jsem ochutnal, bylo opravdu výborné.
PhDr. Václav Bartůšek
