Josef Pavel nebyl v té době neznámou osobností. Jako reformní ministr vnitra patřil k předním politikům Pražského jara. Narodil se 18. září 1908 v Novosedlech (u Č. Budějovic) v rodině zemědělského nádeníka. Po první světové válce se Pavlovi odstěhovali do Vinoře. Rodina se čtyřmi dětmi žila chudě, často na kraji nouze. Je logické, že politicky tíhla k levici. Otec byl sociální demokrat, mladý Pavel chodil do DTJ (dělnická tělocvičná jednota), vstoupil do komsomolu a roku 1932 byl přijat do KSČ. Byl velmi aktivním členem strany, kolportoval letáky, agitoval. Živil se lakýrnickou prací, ale často byl nezaměstnaný. Rád přijal roku 1935 nabídku odjet na Mezinárodní leninskou školu do Moskvy. Tam musel přijmout krycí jméno Fr. Schuster, styk s lidmi mimo školu měli její frekventanti velmi omezený, žili izolovaně. Asi i proto se Pavel rozhodl pro vstup do španělských interbrigád. Pod jménem Martinez Perez odplul ilegálně z krymského Sevastopolu jako lodní topič. Ve Španělsku byl přidělen k praporu J. Dimitrova, zúčastnil se frontových bojů a posléze byl jmenován velitelem tohoto praporu.
Po porážce španělské republiky roku 1939 odešel do Francie, prošel internačními tábory, podařilo se mu odejít do Anglie a zde roku 1943 vstoupil do čsl. zahraničního vojska. Seznámil se z německou Židovkou z Čech Lilly Fischl, vzali se a roku 1944 se jim narodil syn Josef. Jejich manželství po návratu do osvobozeného Československa nemělo podmínky k dobrému naplnění. Pavel byl jmenován krajským tajemníkem KSČ v Ústí nad Labem, židovský původ manželky mu vadil, nutil ji tvrdě, aby se naučila rychle česky, protože její angličtina, natož němčina soudruhy dráždila. Paní Lilly manželova jazyková drezura dovedla k tomu, že vůbec přestala mluvit. Pavel byl přeložen do Plzně, manželka však musela zůstat v Ústí. Byla postižena kostní tuberkulózou, měla nohu v sádře a péče o dítě byla nad její síly. Na svou situaci si stěžovala u Slánského, ale ten ji bezohledně odbyl argumentem, že sovětští funkcionáři vidí své rodiny jen jednou ročně. I po přeložení Pavla do Prahy musela zůstat v Ústí.
V únorovém převratu byl Pavel velitelem lidových milic, po boku mu stál J. Smrkovský a Fr.Kriegel. V letech 1948-1950 zastával v hodnosti generála SNB (sbor nár. bezpečnosti) funkci náměstka ministra vnitra, byl poslancem Národního shromáždění a členem ÚV KSČ. V tomto postavení se výrazně podílel na vytváření totalitního systému "tvrdé" formy diktatury proletariátu. On podepsal zákon o zřízení tzv. pracovních táborů, tedy komunistických koncentráků. Po rychlém výstupu k vrcholu moci však následoval prudký pád. 2. února 1951 byl před budovou stranické školy ve Slapech zatčen. V trezoru banky v Jungmanově ulici v Praze byl nucen k přiznání z protistranického spiknutí a přípravy titovského převratu. Byl obviňován, že vybíjel v interbrigádách dělnické kádry, že byl agentem gestapa. Skutečné Pavlovy "viny" však byly v tom, že nepodepsal rezoluci proti Jugoslavii, že odsuzoval vyhazování lidí z armády a z policie a bránil zatýkání svých podřízených. Deset měsíců odolával výslechům, byl mučen hladem, zimou, nedostatkem spánku, otekly mu nohy, nemohl chodit, ztratil 31 kg na váze. Cynický vězeňský lékař na jeho stížnost odpověděl, že ztratit trochu sádla mu jenom prospěje. Pavel byl nejprve přesvědčen, že tyto "neleninské" metody jsou důsledkem toho, že oboru vyšetřování se zmocnili nepřátelé strany.
On sám zůstával přesvědčeným komunistou. Odmítal přiznat nesmyslná obvinění, stále psal stížnosti na metody vyšetřování, jejich souhrn pro prezidenta Novotného byl roku 1955 předložen politickému byru KSČ. Jeho urputná obrana zabránila tomu, aby byl zařazen do "spiklenecké bandy" Slánského, uchránilo ho to před absolutním trestem. Roku 1953 byl odsouzen na 25 let žaláře.
Pavlova manželka zatím šla křižovou cestou ženy politického vězně. Doprosila se jen fyzicky náročné a špatně placené práce, strádala hmotně, chlapec byl dítětem ulice, nenáviděl školu, lumpačil s kamarády, např. s pozdějším zpěvákem P. Spáleným. Ona sama si zpočátku nebyla manželovou nevinou jista, ale postupně usilovala intervencemi o jeho propuštění a rehabilitaci. K tomu došlo roku 1955. Pavlovi bylo vráceno členství ve straně, byla mu nabídnuta kandidatura do Národního shromáždění, ale on ji nepřijal. Při své zkušenosti se držel od politiky stranou. V letech 1956- 1966 pracoval v zahraničním oddělení ČSTV (čsl. svaz tělesné výchovy). Nástup reformních sil na počátku roku 1968 ho však do politického života zase vrátil. Podílel se na tvorbě akčního programu KSČ, trval na tom, aby strana nenahrazovala státní a ekonomické orgány, jako ministr vnitra (duben až srpen 1968) usiloval, aby kontrolní činnost byla důsledně oddělena od výkonu služby. Sám chtěl zůstat "jen" ústavním činitelem, odmítal členství v ÚV, protože tam by byl většinou přehlasován a musel by se podvolit stranické disciplíně. Tyto postoje ukazují, že v roce 1968 šlo opravdu o pokus provést podstatné politické reformy. Pavel usiloval o rychlou rehabilitaci postižených osob, odstraňoval z funkcí zastánce totality, např. náměstka Šalgoviče. Chtěl, aby jejich potrestání šlo právní cestou, odmítal mediální lynč.
Obrodu politického života zastavil brutálně vpád vojsk Varšavské smlouvy. V těch dnech byl Pavel hospitalizován v nemocnici, a proto patrně unikl únosu do Moskvy. Spolu s Kriegelem byli první, kdo museli ze svých funkcí odejít. Stranická komise vedená fanatickým dogmatikem generálem Tondlem ho vyloučila ze strany. Pavel se uchýlil na chatu u Třebsína, toulal se s psíkem Pajdou krajem, byl vítán v okolních hospůdkách, ale také psal své Doznání. To nedokončil a StB rukopis zabavila.
Pavel trpěl vysokým krevním tlakem, o slunné jarní neděli 8. dubna se unavil odklízením dřeva v lese. Kolem půlnoci vzbudil manželku pád jeho těla, lékař ze sousední chaty byl u bezvědomého ve chvilce, poskytl mu první pomoc, sanita přijela brzy, ale krvácení do mozku způsobilo smrt.
Osud Josefa Pavla je příkladem vyhraněného životního příběhu člověka, který pod tlakem tíživé sociální situace nastoupil mylnou cestu za ideální spravedlivou společností. V dobré víře přispěl k vytvoření totalitního systému, který nakonec zničil i jeho.
-Rn-
