Pomsta nacistických okupantů za atentát na Reinharda Heydricha překročila svým sadismem myslitelné hranice. V době druhého stanného práva (27.5. - 3.7.1942) bylo popraveno 1412 osob. Celkem počet obětí včetně obyvatel Lidic a Ležáků přesáhl tři tisíce. Popravovalo se na devíti místech v protektorátu, jedním z nich byla malorážková střelnice Žižkových kasáren v Táboře. Zde bylo zastřeleno také osm mužů z Benešova.
Zatčené osoby byly vězněny v budově služebny táborského gestapa nebo ve věznici krajského soudu. Většina z nich byla podrobena krátkému výslechu. V dopoledních hodinách byl poslán stannému soudu (Standgericht) v Praze návrh trestu, tedy skutková podstata obžaloby a návrh trestu smrti zastřelením. V poledne přišel z Prahy potvrzený rozsudek. Obžalovaný se soudního jednání nezúčastnil, neměl obhájce, nemohl požádat o milost, rozsudek musel být ihned vykonán.
Odsouzenci byli mezi 14. až 16. hodinou vyfotografováni, v 17hod. byla podána večeře, před 19.hodinou vyjela kolona s automobilem s odsouzenými, který provázelo auto s gestapáky a vojáky na motocyklech. Odsouzenci byli postaveni před západní stěnu a byl jim přečten rozsudek. "Jménem Vůdce...v důsledku schvalování atentátu na R.Heydricha se odsuzuje k trestu smrti zastřelením." Popravy začaly v 19 hodin a prováděl je oddíl Schutzpolizei (Schupo, ochranná policie). Počet popravčího oddílu se pohyboval podle počtu odsouzenců mezi 5 až 26 muži. Střelci mířili na srdce nebo kořen nosu popravovaného. Smrt nastala 5- 15 vteřin po zásahu a konstatoval ji úřední lékař. V případě, že nebyla oběť mrtva, vyžádal Genickschuss ránu do týla. Pracovní četa naložila mrtvá těla na nákladní auto a ta byla převezena do krematoria v Českých Budějovicích. Urny s popelem popravených nebyly po válce nalezeny.
Hodiny před popravou byly pro odsouzené extrémní psychickou zátěží. Je nemožné si adekvátně představit jejich myšlenky a city. Jistě jim šly myslí otázky Proč právě já? Vždyť jsem se ničím neprovinil, proti okupantům jsem nebojoval. Určitě přemýšleli o tom, kdo je udal. K zoufalství je přiváděl strach o jejich rodiny. Patrně také uvažovali, zda jejich smrt bude mít smysl, zda bude varováním do budoucnosti, zda na ně národ nezapomene.
Zatčení v táborské věznici věděli, že je čeká smrt. Ing.Machovec své druhy před popravou nabádal: "Půjdeme na popravu důstojně, klidně, bez vyzývavosti, pamatujme na naše milé doma, manželky, děti a ostatní příbuzné, abychom ještě je nepřivedli na popravu nebo do koncentračních táborů."
Antonín Fuksa ve své závěti již na počátku okupace předpověděl porobu své vlasti i svůj osud. V táborské cele svému spoluvězni řekl: "Než nechat se vláčet z jednoho koncentráku do druhého a naposled nechat se umořit k smrti, pak je lepší okamžitá smrt." František Činátl čtyři hodiny před popravou napsal: "Jsem usmířen s Bohem, jdu na věčnost klidný a vyrovnaný." Obrací se k ženě s výzvou, aby byla statečná pro štěstí jejich dětí. Je přesvědčen, že "...náš život byl přece jen krásný, byli jsme přece tak šťastni." Václav Fulín v motáku napsaném v den popravy se loučil s manželkou a syny. I v posledních hodinách života se projevil jako zodpovědný podnikatel. Staral se o to, aby záležitosti jeho firmy byly v pořádku.
Benešovští občané byli popraveni v pondělí 29.června, ve středu 1. a ve čtvrtek 2.července. Na smrt šli důstojně, popravčí protokol měl pro to vyjádření "in aufrechter und gefaster Haltung " (vzpřímeně a klidně).
Stejně statečně dokázala přijmout smrt většina odsouzených. Na popravišti v Lubu u Klatov provolali slávu Československé republice, v Kobylisích zvolal Fr.Veselý "Ať žije Beneš", jiní "Umíráme za českou vlast." Ojedinělé bylo zvolání "Ať žije lepší Německo" nebo "Ať žije komunistická internacionála" (Margita Baumgartenová, Kobylisy). JUDr. Lad. Kovář (Pardubice) po vynesení rozsudku sarkasticky poznamenal: "Bez nálezu, bez výslechu" a odmítl pásku přes oči. Ozvalo se i výsměšné zvolání "Adieu, Hitler." Popravčí protokol zaznamenal, že všichni šli na smrt "in männlicher Haltung" (v mužném postoji).
Jiní odsouzenci se zoufale (a oprávněně) dovolávali své neviny, popírali, že atentát schvalovali, považovali se za oběť falešného udání. Někdy jejich poslední myšlenky patřily matce. Soudce B.Krejčí (Pardubice) se loučil výkřikem: "Matko, moje zlatá maminko", B.Fenclová (Luby) volala: "Matko, milá matko, nic jsem neudělala, jsem nevinná." Obchodník Holý (Pardubice) zoufale prosil: "Pánové, ušetřte mě, mám čtyři děti". Někteří odsouzenci se obraceli k Bohu. Profesor Pacák (Pardubice) se modlil a volal "Ježíši, Maria, stůj při mně". V Lubech se začala celá skupina při povelu popravčí četě k líci zbraň hlasitě modlit a křižovat.
Popravovány byly také ženy. I ony našly v sobě sílu k statečnému chování. Však popravčí protokol v Pardubicích zaznamenal: "Frauen waren ebenfals ruhig und gefass". (Ženy byly také tiché a klidné). Marie Matoušová na popravišti v Kobylisích vyzvala s úsměvem popravčí četu: "Ale střelte dobře, prosím". Ovšem některé ženy se v zoufalé hrůze zhroutily. V Lubech Jarmila Burešová, manželka učitele a švadlena Marie Nováková zoufale naříkaly a stále opakovaly, že jsou nevinny. V zoufalém pláči byly zastřeleny.
Strašná doba, kruté osudy.
-Rn-
