Prolog
Není malých mužů. Jsou jen muži, kteří nevědí, jak se učinit velkými. Ano. Je to parafráze francouzkého citátu o ženách a kráse, ale proč by v této podobě nemohla platit o mužích. Nakonec, velkých mužů, kteří v životě něco dokázali, by mohlo být mnoho, ne-li většina, ovšem mnoho, ne-li většina jich skutečně neví, jak na to. A nebo na to kašlou a vezou se s pohodlnou většinou vagónem průměrnosti. Avšak skutečný velký a pravý muž žije na hraně, neboť svým konáním i smýšlením je radikální a vyhraněný, a jde vždy za každých okolností za svým cílem. A to platí všeobecně o všech oborech mužské činnosti, ať už se jedná třeba o vojáky, politiky, podnikatele, umělce, řemeslníky či filozofy. A právě z této poslední sféry se rekrutoval muž, jenž na tomto poli zářil jako pravý solitér.
Dětství
Emanuel Rádl se narodil 21. prosince 1873 v Pyšelích u Benešova v početné rodině malého obchodníka. Po ukončení základní školy studoval na Reálném gymnáziu v Benešově a svá středoškolská studia ukončil maturitou na Gymnáziu v Domažlicích, kde k jeho učitelům patřil mimo jiné i překladatel homérských spisů Antonín Škoda.
Vysokoškolská studia
Po maturitě strávil Emanuel Rádl na matčino přání dva roky jako novic augustiniánského řádu v klášterech v Domažlicích, Vrchlabí a Praze. Po této době řád opustil a s ním potažmo i celou katolickou církev, aby později přestoupil k protestantismu a stal se jedním z jeho čelných teoretiků.
Dalším jeho osudem se stalo studium přírodních věd na Univerzitě Karlově v Praze, kde také roku 1898 promoval.
Zaměstnání
Po vystudování vysoké školy působil dr. Emanuel Rádl jako asistent Ústavu zoologie Filozofické fakulty UK, poté se stal suplujícím profesorem na Gymnáziu v Plzni a v letech 1899 – 1902 následně učil na Reálném gymnáziu v Pardubicích. Od roku 1902 se potom stal středoškolským profesorem na c. k. Reálném gymnáziu v Ječné ulici v Praze.
Akademická půda
V roce 1904 se Emanuel Rádl na Karlově univerzitě habilitoval a stal se docentem zoologie (filozofie smyslových orgánů zvířat) a dějin biologických věd. Na této univerzitě byl po čase roku 1919 jmenován řádným profesorem přírodní filozofie a dějin přírodních věd. Po rozdělení Filozofické fakulty působil nadále na fakultě přírodovědecké.
Přírodověda
Emanuel Rádl se v první fázi svého života věnoval celé řadě přírodovědných oborů, mineralogií počínaje až po etologii, a zejména se zabýval vývojem nervové soustavy a zraku - „O morfologickém významu dvojitých očí u členovců“ (1901). Jeho práce o fototropismu - „Nová pozorování o fototropismu zvířat“ (1902) položily základní kámen vědecké etologie v naší zemi. Mezinárodní úspěch přinesly Rádlovi jeho „Dějiny biologických teorií“, ovlivněné Hansem Drieschem (vyšly německy 1905 – 13 a 1970, anglicky 1930 a 1988, španělsky 1931 a úplné české vydání až roku 2006).
Filozofie
Od počátku 20. století se zájem Emanuela Rádla začal více obracet k filozofii, k náboženství a k veřejným záležitostem. Již během první světové války přestoupil k protestantismu a velký vliv na něj měl prof. T. G. Masaryk.
Rádl proslul svými radikálními názory na vědeckou poctivost, sociální spravedlnost, svobodu člověka a otázku národostní. Velmi často stál v opozici k mínění většinové společnosti a též v prostředí univerzity žil v dosti značném napětí s mnoha z řady svých kolegů. Ve svém díle „Romantická věda“ (1918) kritizoval vědecké myšlení tehdejší doby, především německou přírodní filozofii, jíž vytýkal vyhýbavost, zaujímání osobních postojů, jakož i celkově problematiku pravdy a mravnosti. Ve své knize „Válka Čechů s Němci“ (1928) kritizoval jak český, tak i německý moderní nacionalismus, a taktéž i národnostní politiku tehdejšího Československa vůči německé menšině. S vizí „národnostního státu“ ostře kontrastovala jeho vize politického národa, jenž spojuje ústava a zákony. Rádl byl také jedním z prvních, kteří si povšimli nebezpečí „německé revoluce“ a s ní přicházejícího nacismu - „O německé revoluci“ (1933).
S celou západní filozofickou tradicí se Emanuel Rádl osobně vyrovnal ve svém dvousvazkovém díle „Dějiny filosofie“ (1932 a 33).
Svým dílkem „Hrdina moderní doby“, vyzdvihujícím význam T. G. Masaryka, jakožto filozofa i člověka, a glorifikujícím jej coby čestného moderního rytíře, se Rádl profiloval jako horlivý zastánce Masarykova kritického realismu a odpůrce pozitivismu.
Poslední, a zároveň nejznámější Rádlovou knihou, je jeho „Útěcha z filosofie“ (vyšla až r. 1946), jíž psal v době německé okupace, těžce nemocen a v depresi z politického vývoje, i v obavách o budoucnost evropské populace. Toto dílo je velkým vyznáním věrnosti trvalým hodnotám pravdy a dobra.
Angažovanost
Emanuel Rádl po vzniku samostatného Československa roku 1918 pociťoval velikou odpovědnost za další vývoj demokracie v tomto státě a jako vědec a filozof ji dával najevo především svou kritickou veřejnou činností. Po názorovém rozchodu se Zdeňkem Nejedlým poté dlouhodobě spolupracoval zejména s evangelickým teologem J. L. Hromádkou v Akademické YMCA (Young Men´s Christian Association) a v časopise Křesťanská revue. Na veřejnosti vedl řadu polemik a v diskuzi o „smyslu českých dějin“ vystoupil s kritikou pozitivistického pojetí historie. Vedl přednášky a vydal desítky brožur a článků na aktuální společenská témata sociální a národnostní spravedlnosti, pojetí demokracie i proti rasovým teoriím a antisemitismu, a na obranu západního pojetí lidské svobody.
Závěr života
Ještě v roce 1934 předsedal Emanuel Rádl 8. mezinárodnímu filozofickému kongresu v Praze. Roku 1935 jej však těžká nemoc v podstatě úplně vyřadila z veřejného působení a konec života ho zastihl v naprosté domácí izolaci a pod tlakem reality II. světové války.
Významný český biolog a polemicky originální vitalistický filozof, prof. dr. Emanuel Rádl, zemřel po dlouhé těžké nemoci dne 12. května 1942 v Praze.
Epilog
V Emanuelu Rádlovi odešel muž, jehož filozofie učinila velkým. Muž, jehož filozof Jan Patočka označil za „Dona Quijote české filozofie“. Solitér.
