Pestrý a rozmanitý je svět kolem nás a jeho stvořitel na nás někdy může působit tak trochu jako záhadný alchymista. Tvoříc všechnu krásu i nekrásu světa, po špetkách mísí nejrůznější ingredience žití, aby mu pod rukama ožívaly nejrozmanitější typy téhož a z tohoto podhoubí života poté vyrůstaly osobnosti, dávající nám konfigurací svých tělesných a duchovních vlastností až zatajit dech. Není divu, že pouze tento stvořitel pak dokáže vykouzlit ze zdánlivě tvrdých pojmů jako je robustnost, statnost, mužný projev a dar drsného chraplavého hlasu, něhu až podmanivě uhrančivou.
Esencí této stvořitelské snahy se před více než sto lety stal jeden vynikající český herec, jenž si robustními typy ztvárňovaných postav, svýma uhrančivýma očima a syrovým hlasovým projevem dokázal obecenstvo zcela podmanit.
Velký český herec Zdeněk Štěpánek se narodil 22. září 1896 v Tvoršovicích u Benešova. Své matce se narodil předčasně již v sedmém měsíci těhotenství a říká se, že jej maminka údajně „dopékala“ v troubě jako v inkubátoru, aby chlapec vůbec mohl přežít. Otec Zdeňka Štěpánka byl na statku v Tvoršovicích hospodářským správcem a byl to široce kulturně založený člověk, jenž se amatérsky věnoval hudbě, neboť byl skvělý muzikant a zpěvák. Tyto dispozice zdědil po svém otci, Zdeňkovu dědu, jímž byl Jan Nepomuk Štěpánek (1783-1844), někdejší ředitel Stavovského divadla a autor několika divadelních her. Zdeněk začal studovat reálku v Rakovníku, z níž přešel na hospodářskou školu, po jejímž dokončení absolvoval praxi v lihovaru a roku 1913 se stal hospodářským správcem na jednom statku v Josefově. V té době však v něm již zvítězila jeho odvěká touha stát se hercem a Štěpánek utekl k divadlu. Zprvu hrál u kočovných společností A. Marka (1913-14), R. Morávka (1914) a K. Jičínského (1914-15), avšak jeho kariéru kočovného herce přerušila první světová válka. V roce 1915 vstoupil dobrovolně do rakousko-uherské armády a zúčastnil se bojů na východní frontě, kde byl ještě téhož roku zraněn a zajat Rusy. V zajetí v Kyjevě působil v celé řadě profesí jako např. kuchař, pekař, příručí, zpěvák, vedoucí hotelu, herec apod., což mu umožnilo získat svobodu. V Rusku byl od roku 1916 režisérem a hercem českého krajanského ochotnického divadla v Kyjevě, členem České Družiny a od roku 1918 členem Divadla československé armády na Rusi, s nímž absolvoval společnou anabázi s armádou po transsibiřské magistrále.
Po svém návratu do nově vzniklého Československa (roku 1920 přes Vladivostok) působil Zdeněk Štěpánek jeden rok v divadle v Kladně a poté v roce 1921 získal angažmá ve Vinohradském divadle, kde výjimečně i režíroval. Na základě několika pohostinských vystoupení byl v roce 1934 přijat K. H. Hillarem do souboru Národního divadla, kde hrál až do své smrti a působil zde úspěšně i jako režisér (Lucerna, Maryša, Naši furianti). Proslul i jako dramatik, zejména hrou „Nezbedný bakalář“ a byl spoluautorem scénáře stejnojmenného nezapomenutelného filmu, v němž si zahrál hlavní roli bakaláře Jana. Dlouhý čas v období první republiky působil v hnutí svobodných zednářů a přátelil se s mnoha tehdejšími význačnými osobnostmi jako např. S Karlem Čapkem a dalšími. V roce 1934 se zúčastnil divadelního a filmového festivalu v Moskvě a v téže době se stal členem Společnosti přátel nového Ruska a zúčastňoval se akcí klubu českých a německých divadelních pracovníků. Coby divadelní herec našel uplatnění v mnoha rozdílných žánrech, neboť byl schopen zahrát kladné i záporné postavy v klasických vážných dramatech, ale též ztvárnit role komické. Připomeňme například jeho role v Shakespearovu „Hamletu“, Čapkově „Lopežníku“ či Mahenovu „Jánošíkovi“. V Národním divadle pak zářil v rolích Bruta v „Juliu Caesarovi“, maršála v Čapkově „Bílé nemoci“ nebo Cyrana z Bergeracu ve stejnojmenné hře. Vrcholem jeho herectví pak byla titulní role ve hře „Král Lear“, jež byla jeho nejmilejší. Ve všech těchto rolích si podmaňoval publikum svou mimikou i tělesnými pohyby a zejména obdivuhodně širokým rejstříkem svého hlasu.
Ve filmu se Zdeněk Štěpánek objevil poprvé roku 1922 v epizodní roli v titulu „Zlatý klíček“. V roce 1925 už hrál titulní roli ve filmu „Josef Kajetán Tyl a po několika dalších snímcích se naposledy v němém filmu objevil v roli sv. Václava v prvním českém velkofilmu „Svatý Václav“ z roku 1929. Po nástupu zvukového filmu se objevil v celé řadě titulů v rolích velkých a hlavních postav, i když tyto byly do jisté míry poněkud poznamenány určitou stopou divadelního patosu. Zmínit je třeba alespoň roli guvernéra ve Voskovcově a Werichově filmu „Svět patří nám“ (1937), maršála v „Bílé nemoci“ (1937), básníka Mikuláše Dačického z Heslova v kostýmní komedii „Cech pannen kutnohorských“ (1938) či převora Antonína z filmu „Rozina Sebranec“ (1945). Přes obvinění z kolaborace po druhé světové válce za své veřejné projevy v rozhlase se jeho popularita zvyšovala a Štěpánek natočil od roku 1946, po svém návratu do Národního divadla, až do své smrti úctyhodné množství filmů. Připomenout lze roli Františka Palackého v „Revolučním roce 1848“ (1949), dr. Františka Riegra v „Mikoláši Alšovi“ (1951) či postavy Jana Husa a Jana Žižky v husitské trilogii „Jan Hus“ (1954), „Jan Žižka“ (1955) a „Proti všem“ (1956). Nezapomenutelná je jeho role maršála Russworma ve dvojdílné komedii „Císařův pekař“ a „Pekařův císař“ z roku 1951.
Z psychologických studií stárnoucích mužů vzpomeňme alespoň jeho papírníka Jana Hlubinu z filmu „Měsíc nad řekou“ (1953) či Löwenbacha z „Transportu do ráje“ (1962). Objevil se kromě mnoha dalších rolí též v úloze děda Vševěda v pohádce „Tři zlaté vlasy děda Vševěda z roku 1963.
Poslední Štěpánkovou rolí byl generál Schwarz ve válečném filmu „Maratón“ z roku 1968, jehož premiéry se již nedožil. Zdeněk Štěpánek natočil celkem za svůj život šedesát pět filmů, přičemž v několika i zpíval, u čtyř je podepsán jako spoluautor scénáře a u jednoho byl autorem námětu. Namluvil i komentáře k několika hraným i dokumentárním filmům a v roce 1960 o něm režisér Otakar Vávra natočil medailon „Národní umělec Zdeněk Štěpánek“. Neopominutelná je i Štěpánkova práce pro televizi. Vzpomeňme inscenace „Princezna Pampeliška“, „Waterloo“ a nejslavnější z nich „Lucernu“ (1967), kde stejně jako v ND hrál roli vodníka Ivana. Výborně se díky svému hlasu uplatnil v rozhlase a při recitaci. V roce 1961 vyšly jím sepsané paměti s názvem „Herec“. Štěpánek byl za svůj život třikrát nositelem Státní ceny (1926,1936, 1951), v roce 1953 obdržel titul „Národní umělec“ a byl vyznamenán Řádem práce (1958) a Řádem republiky (1963).
Byl dvakrát ženatý. Se svou první manželkou Elenou Hálkovou, vnučkou básníka Vítězslava Hálka, měl první dceru, herečku Janu Štěpánkovou a z druhého manželství se Soňou Grossovou pak pocházejí oba jeho synové, herci Martin a Petr Štěpánkové i jeho druhá dcera Kristýna, provdaná Taberyová, jež působí jako divadelní režisérka a televizní pracovnice.
Jeden z největších českých herců 20. století Zdeněk Štěpánek zemřel 20. června 1968 v Praze ve věku nedožitých sedmdesáti dvou let.
Herec podmanivé uhrančivosti odešel z našeho světa hrát své robustní role a předávat jejich něhu svým charakteristicky chraplavým hlasem a nezapomenutelným pohledem svých očí andělskému publiku na prkna, jež znamenají nebe a tak jako dříve nás drobné pozemšťany, tak nyní i toto publikum uchvacuje svou nezlomnou touhou po velikosti a neodolatelnou vírou v nesmrtelný život.
-sj-
