Prolog
„Právě jsme seděli u jídla, když ve 14. 30 zazvonil telefon. Vychovatel mých bratrů dr. Stanovský byl odvolán a vrátil se po několika minutách v obličeji úplně bledý. Řekl nám, že rodiče byli zraněni. Všichni jsme byli velmi stísněni a okamžitě jsme šli do kostela, abychom se modlili. Teprve druhého dne jsme se dozvěděli celou pravdu.“
Takto později vzpomínala nejstarší Žofie, dcera následníka trůnu Františka Ferdinanda d´ Este a jeho manželky Žofie Hohenbergové.
Válečná léta
Po obou rodičích, kteří byli zavražděni 28. června 1914 při atentátu v bosenském Sarajevu, zůstali tři sirotci. Třináctiletá dcera Žofie a synové Max a Arnošt ve věku dvanáct a deset let. Válečné období pro ně přes stesk po rodičích představovalo relativně poklidný čas. Tuto dobu prožívali převážně na zámku Konopiště pod dohledem Marie Jindřišky hraběnky Chotkové (1880 - 1964) a P. Otto Stanovského. Typická válečná nouze o potraviny se sourozenců nedotkla, neboť jejich rodinné velkostatky fungovaly s neztenčenou produktivitou a všechen nemovitý majetek po jejich otci byl obstaráván Správou hohenberských statků ve Vídni, na jejichž činnost dohlížel poručník Jaroslav kníže Thun - Hohenstein (1864 - 1926).
S nástupem nového císaře Karla I. (1916), jenž byl bratrancem osiřelých sourozenců, došlo ke konečné úpravě šlechtictví a erbu Hohenbergů. Ministerským diplomem ze dne 5. 10. 1917 byl hlavě rodu přiznán vévodský titul, ostatním členům hodnost knížecí a byl zcela nově vytvořen jejich erb. Pro budoucí zajištění hmotné existence Hohenbergů jim císař dal ještě připsat štýrská korunní panství Eisenerz a Radmer.
Po vzniku Československa
Nově vzniklý stát po roce 1918 vyvlastnil dědictví po následníkovi trůnu zvláštním usnesením československého parlamentu. V poválečné atmosféře bylo pro významnou část české veřejnosti nepřijatelné, aby potomkům Františka Ferdinanda d´Este byl na území ČSR ponechán jejich majetek, byť i v rozsahu omezeném pozemkovou reformou. V Benešově a Chlumu dokonce vypukly i demonstrace za vyvlastnění Hohenbergů. Poté se objevila i obvinění, že následníkovy děti, či konkrétně jejich poručníci, hodlají zlomek konopišťských sbírek vyvézt ze země a jejich zavazadla byla podrobena prohlídce. V Benešově byla ustanovena komise, jež každému Hohenbergovi dovolila vzít si pouze troje šaty a boty. Bratři Max a Arnošt poté opustili Československo, ale jejich sestra Žofie zůstala ve své rodné zemi.
Celou tehdejší situaci lze zhodnotit slovy historika profesora Josefa Pekaře: „Úmysly Františka Ferdinanda vůči národu našemu nebyly naprosto takové povahy, aby osvobozený národ byl jakkoliv oprávněn ožebračiti z trestu jeho děti. Aby jim nedovolil (jim, jejichž strýcem a poručníkem je bývalý český poslanec), aby si ze zámku, jenž byl jejich dědictvím, vzali na památku po rodičích nejmenší drobnost.“
Opatrovník a strýc těchto tří, zčásti dosud nezletilých dětí, podal v ČSR proti tomuto rozhodnutí žalobu, avšak neuspěl, a to ani u Reparační komise v Haagu. V každém případě, když chtěli bratři Hohenbergové navštívit Československo, ať už se jednalo o pohřeb jejich strýce v roce 1926 či o běžné rodinné návštěvy své sestry Žofie, museli nejdříve zažádat o zvláštní povolení ke vstupu na československé území.
Žofie
Žofie Marie Františka Antonie Ignácie Alberta kněžna Hohenberg se narodila 24. července 1901 v Konopišti. V roce 1920 se provdala za hraběte Bedřicha Nostitz - Rienecka (1891 - 1973) a spolu pak měli čtyři děti. Nejstarší Erwin Max (nar. 1921), bohužel, zemřel roku 1949 na tuberkulózu v ruském zajateckém táboře (děti měli po otci německou národnost a oba starší synové museli po nacistické okupaci ČSR narukovat k wehrmachtu). Druhorozený František (nar. 1923) jako poručík tankového pluku padl v únoru 1945 ve východním Prusku. Dalším synem byl Alois (1925 - 2004) a jedinou dcerou Žofie, narozená v roce 1931.
Žofie z Hohenbergu na rozdíl od svých bratrů veřejně nevystupovala a její život byl „vzorem křesťanské matky, babičky a prababičky“. Poměrně často si přátelsky dopisovala s některými potomky zámeckého personálu v Konopišti. V říjnu 1945 dostala s manželem a zbylými dvěma dětmi povolení k vycestování do Rakouska a 2. dubna 1946 rodina opustila Československo. Po komunistickém puči v roce 1948, jenž zničil veškeré naděje na navrácení rodinných statků v Čechách, se Hohenbergové dohodli na rozdělení majetku v Rakousku. Max získal zámek Artstetten a blok domů ve Vídni, Arnošt zámek Radmer a Žofie zámeček Geyeregg, odkud se v roce 1962 manželé Nostitz - Rieneckovi přestěhovali do Salzburgu.
Žofie Hohenberg byla skromná, věřící, vstřícná, soucitná a oblíbená žena, jež platila za dámu každým coulem. Její láskou byla příroda a práce na zahrádce. Čechy stále považovala za svou vlast a dokonce při každém mistrovství světa v hokeji držela palce československému týmu. Její zálibou bylo sledování televize, četba, psaní dopisů a studium článků a knih o svém otci a Sarajevu, jež komentovala a podrobovala korekturám v rámci historicky věrného hodnocení.
Žofie kněžna z Hohenbergu, provdaná Nostitz - Rieneck, zemřela v Thannhausenu dne 27. října 1990 ve věku 89 let a je pochována vedle svého manžela v rodinné hrobce ve Weizbergu.
Max
Maximilian Karel František Michael Hubert Antonín Ignácius Josef Maria vévoda Hohenberg se narodil 29. září 1902 ve vídeňském zámku Belvedere. Po vzniku samostaného Československa odešel se svým bratrem Arnoštem do Rakouska, kde vystudoval vysokou škoulu a stal se doktorem práv. V roce 1926 se oženil s hraběnkou Alžbětou Waldburg - Wolfegg (1904 - 1993), s níž měl šest synů. Prvorozeným byl František (nar. 1927) a následovali Jiří (nar. 1929), Albrecht (1931), Johannes (1933), Peter (1936) a posledním byl Gerhard, narozený roku 1941.
Max Hohenberg stejně jako jeho bratr Arnošt byli věrni smýšlení svých rodičů a oba byli monarchisty a legitimisty (uznávali legitimního panovníka - císaře Karla a později jeho syna Ottu) a jako takoví byli rozhodnými zastánci samostatnosti rakouského státu vůči Německu. Němečtí nacisté viděli v legitimistech překážku pro své plány anšlusu a nenáviděli Habsburky a zejména zesnulého Františka Ferdinanda. V roce 1932 vznikla v Rakousku organizace Železný kruh (Eiserner Ring), jež sdružovala na 60 legitimistických organizací a jejímž čestným předsedou byl zvolen Maximilan Hohenberg. Za věrnost myšlence legitimní monarchie obdržel od Otty Habsbursko - Lotrinského již 30. listopadu 1932 řád Zlatého rouna. V dalších letech začalo docházet ke srážkám legitimistů s rakouskými nacisty. Urostlý Max neváhal vyřizovat si s nacisty účty ručně a dokonce ještě deset dní před anšlusem rozbil v jedné kavárně holí vývěsní skříň a strhl obraz Hitlera. Dne 13. března 1938 vpochodovaly jednotky nacistického Německa do Rakouska a majetek obou Hohenbergů byl zabaven a bratři zatčeni. V noci 1. dubna 1938 byli spolu s dalšími 150 vězni nahnáni do vlaku a po dvanácti hodinách strastiplné cesty se synové rakousko - uherského následníka trůnu octli v koncentračním táboře Dachau.
Jak důstojně a statečně oba bratři čelili nelidským podmínkám v koncentračním táboře, se shodují všechna svědectví: „S oběma Hohenbergy zacházeli krutě. Byli zapřaženi jako zvířata do káry s výkaly. Hnali je od latríny k latríně za stálého bití.“ Pozdější rakouský spolkový kancléř a ministr zahraničí Leopold Fiegel vzpomínal: „První, co jsem v Dachau viděl, byli oba Hohenbergové, zapřáhnutí do káry s výkaly. Nicméně děs brzo nahradil obdiv. Oba Hohenbergové snášeli ponížení a stálou hrozbu smrti nikoliv se stoickou panskou hrdostí, nýbrž s neotřesitelnou veselou důstojností potomků starého rodu. Sdíleli s námi poslední sousto, byli těmi nejlepšími kamarády. Všichni by pro ně šli do ohně.“ V zimě roku 1939 byli oba bratři přemístěni do tábora Flossenbürg a zařazeni na práci v kamenolomu. Stejně jako většina po anšlusu zatčených rakouských osobností, byl i Max Hohenberg koncem roku 1940 propuštěn. Jeho bratr Arnošt však byl převezen do Oranienburgu a propuštěn až roku 1943.
Po válce byl Max Hohenberg zvolen obecní radou starostou obce Artstetten a tuto funkci vykonával až do roku 1960, kdy pro svou značnou zaneprázdněnost rezignoval. Zámek Artstetten s pozemky Max restituoval v zanedbaném stavu až roku 1949. V roce 1961 zastupoval Ottu Habsburského při jednáních s rakouskou vládou o podmínkách jeho navrácení na území rakouské republiky.
I přes tvrdý postup ČSR vůči sirotkům po následníkovi trůnu Max Hohenberg ve vztahu ke všemu českému nezatrpkl, celý život nostalgicky vzpomínal na štastné dětství na Konopišti a stále si uchovával obstojnou znalost češtiny. Karel Schwarzenberg ve své knize vzpomíná, jak byl přítomen v padesátých letech o Vánocích v českém kostele ve Vídni, kde vzadu stál vysoký holohlavý pán s knírkem a zaníceně zpíval české koledy. Byl to Max, syn arcivévody Františka Ferdinanda d´Este.
V důsledku podlomeného zdraví z nacistických koncentráků nebyl oběma bratřím dopřán dlouhý život.
JUDr. Maximilian Hohenberg zemřel 8. ledna 1962 ve Vídni na srdeční infarkt ve věku šedesáti let.
Arnošt
Arnošt Alfons Karel František Ignác Josef Maria Antonín kníže Hohenberg se narodil 27. května 1904 v Konopišti. Stejně jako jeho bratr vystudoval v Rakousku vysokou školu a stal se lesním inženýrem. V březnu 1936 se oženil s dcerou anglického diplomata Marií Terezou Woodovou (1910 - 85) a z tohoto svazku vzešli na svět dva synové. Prvorozený Ferdinand (1937 - 78) a druhý v pořadí Arnošt, narozený roku 1944.
Ani Arnoštu Hohenbergovi nebyl ze stejných důvodů jako jeho bratru dopřán delší život.
Ing. Arnošt Hohenberg zemřel 5. března 1954 ve Štýrském Hradci ve věku nedožitých padesáti let.
Epilog
Osudy prvních tří sirotků I. světové války nejsou všeobecně příliš známy. Ani není divu. Však byly po léta překrývány roztahovačnými neprodyšnými fóliemi českého rádobynacionalismu a hurávlastenectvím, špinavého německého nacismu a ubohého poválečného komunismu. V zamyšlení nad osudy těchto nevšedních dětí lze konstatovat pouze jediné, a to, že trestat nevinné, to je ale opravdové hrdinství...
-sj-
