domácí podoby jména: Aloisek, Alda, Ála, Lojza, Lojzíček, Lojzík, Lojzek, Lolek
známí nositelé jména:
Alois Rašín (18. října 1867 Nechanice – 18. února 1923 Praha) byl český a československý politik a ekonom, jeden z odsouzených v procesu s Omladinou, účastník 1. odboje, jeden z mužů 28. října, první československý ministr financí a funkcionář Československé národní demokracie, smrtelně zraněn při atentátu v roce 1923.
Alois Eliáš (29. září 1890 Královské Vinohrady – 19. června 1942 Praha – Kobyliská střelnice) byl český voják, politik, účastník domácího odboje za druhé světové války a předseda protektorátní vlády mezi léty 1939 a 1941. Za svou odbojovou činnost byl nacisty jako jediný premiér okupovaného státu popraven.
Alois Hadamczik (* 20. června 1952 Kravaře) je český hokejový trenér a podnikatel. V letech 2006–2008 vedl poprvé českou hokejovou reprezentaci. Podruhé na lavičku národního týmu usedl v letech 2010–2014. Na post trenéra reprezentace rezignoval 24. února 2014 po sílící vlně kritiky z řad veřejnosti. Jeho bratr byl fotbalový trenér Evžen Hadamczik.
osobnost na fotografii:
Alois Jirásek (23. srpna 1851 Hronov – 12. března 1930 Praha) byl český prozaik, dramatik a politik, autor řady historických románů a představitel realismu.
Alois Jirásek se narodil ve východočeském Hronově u Náchoda. Pocházel ze starého selského rodu. Jeho otcem byl Josef Jirásek (1822-1901), původně rolník a poté pekař, matkou Vincencie Jirásková, rozená Prouzová (1821-1887). Před Aloisem Jiráskem se jeho rodičům narodily děti: Helena, Josef, Emílie; po něm Rudolf, Žofie, Božena, Adolf a Antonín. Navštěvoval německé benediktinské gymnázium v Broumově (1863-67), české gymnázium v Hradci Králové (1867-71) a na pražské univerzitě vystudoval historii (1871-74). Čtrnáct let žil v Litomyšli a působil tam jako gymnaziální profesor dějepisu a zeměpisu.
Roku 1888 přesídlil do Prahy, kde bydlel na nároží dnešního Jiráskova náměstí a Resslovy ulice č.1, kde je dnes osazena pamětní deska. Od roku 1903 do smrti pokračoval v pedagogické práci i v literární činnosti. Obnovil osobní styky s Mikolášem Alešem, s nímž sdílel obdobné umělecké představy a plány, a se spisovateli lumírovského kruhu (J. V. Sládkem, Jaroslavem Vrchlickým a Josefem Thomayerem), navázal přátelství se Zikmundem Wintrem a K. V. Raisem, trvalé kontakty měl také s mladší generací (J. S. Macharem, Jaroslavem Kvapilem a Zdeňkem Nejedlým). Od roku 1909 byl v penzi a věnoval se výhradně literatuře. Z Prahy často zajížděl do rodného Hronova, ale též podnikal studijní cesty do míst, kam umisťoval děj svých děl. V Resslově ulici č. 8 bylo na jeho počest nazváno Jiráskovo gymnasium, v němž Jirásek nikdy neučil.
Ve shodě s charakterem svého celoživotního díla jako jeden z prvních podepsal v květnu 1917 Manifest českých spisovatelů, významné prohlášení podporující politické úsilí o státní samostatnost českého národa. S Izidorem Zahradníkem (pozdějším ministrem železnic) se účastnil čtení deklarace vyhlášení Československé samostatnosti v 11. hod. pod sochou Sv. Václava 28. října 1918 a v sobotu 21. prosince 1918 vítal projevem prezidenta Masaryka na Wilsonově nádraží v Praze, při jeho triumfálním návratu do vlasti.
V nově vzniklé Československé republice se stal poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé. V parlamentních volbách v roce 1920 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. Senátorem byl do roku 1925. V parlamentu zasedal za Československou národní demokracii. V politice setrval až do své nemoci, která mu také znemožnila psát. V letech 1918, 1919, 1921 a 1930 byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu.
Zemřel v Praze 12. 3. 1930, ale pohřben byl v rodném Hronově.