Svět náš není jen to, co reálně vnímáme kolem sebe, co valí se na nás ze všech sdělovacích prostředků, či to co se nám zprostředkovat snaží a dle své vůle vnucují nejrůznější rádoby otcové našeho stále zkoušeného národa či figury jiné, dle vlastního přesvědčení dostatečně pomazané, ale hlavně mazané. Svět náš je i svět paralelní, svět duchovní, svět odehrávající se v jinačí dimenzi, svět, do něhož mohou vstoupit všichni, ale vejdou se pouze ti, kteří nejsou líní udělat onen tak prostý úkon, jako je pouhé otevření jeho dveří. A k těmto dveřím dovede každého jeho osobní víla a za nimi uloží jeho mysl do hebkých podušek harmonických tónů, maleb, poezie, či dalších uměleckých disciplín, políbí ho na čelo a pro ten den se rozplyne. A obdobně se stalo i v případě nadaného houslisty, hudebního pedagoga a v neposlední řadě zejména vynikajícího sbormistra Otomara Pičmana, jenž mimo jiné proslul též i jako autor životopisů českých houslistů.
Otomar Pičman se narodil 11. listopadu 1901 v Čenkově poblíž Příbrami. V době dospívání absolvoval reálné gymnázium a poté vystudoval učitelský ústav. Stal se tak pedagogem a v tomto povolání působil krátce v oblasti Kladenska. Jako jedenadvacetiletý přichází v roce 1922 na Benešovsko a ve zdejším regionu pak působil po celý svůj bohatý život až do své smrti, která ukončila široký záběr jeho kulturních aktivit. Prvním působištěm v oblasti Benešovska byly Čerčany, kde založil dětský pěvecký sbor pod názvem „Čerčanští zpěváčci“. Tento sbor se v poměrně krátké době stal velice populárním a známým široké veřejnosti, jak laické tak odborné, byv vysoce ceněn i hudebním skladatelem Josefem Sukem, který s tímto tělesem i jeho sbormistrem udržoval velmi přátelské styky. Poté se Otomar Pičman přesunul do Benešova a založil zde proslulý „Benešovský dětský sbor“, jehož součástí byla později i pěvecká dívčí tria. Dokázal svůj soubor přivést až k absolutní dokonalosti interpretace, zejména jejich vynikajícími pianissimy. S tímto svým sborem pak Pičman koncertoval po celém Československu, jakož i v zahraničí, mimo jiné v Německu, Maďarsku i jinde. Častými hosty byl on i jeho svěřenci v celostátním rozhlase a posléze i v televizi.
Vedle jeho angažovanosti ve sborovém zpěvu bylo těžiště jeho uměleckého úsilí taktéž v činnosti pedagogické, ve výuce hudební výchovy. Z tohoto jeho posledního působiště, z benešovské karlovské školy, odešel v roce 1963 do penze, ale i nadále působil jako externí učitel hudební výchovy na zdejším gymnáziu. Založil zde „Dívčí pěvecký komorní sbor“ v počtu šest až osm dívek. Tento jeho další zajímavý projekt byl poté náplní jeho bohatého uměleckého života až do jeho posledních dnů. Ještě v roce 1974 se pokoušel založit sbor učitelek benešovského okresu, jenž bohužel, vznikl a začal plně fungovat až na počátku osmdesátých let, neboť vážná nemoc a následná Pičmanova smrt již tento záměr neumožnila.
Otomar Pičman zemřel v Benešově dne 24. ledna 1975. Byv přiveden kompetentní vílou ke správným dveřím, otevřel je a celý svůj život zasvětil hudbě. Věnoval se především sborovému zpěvu a hře na housle. Své vzdělání si prohluboval na Karlově universitě a houslovou hru dále studoval u profesorů Jana Mařáka a Karla Hoffmanna. Byl vynikajícím a velice nadaným houslovým virtuosem, který byl na svých koncertních vystoupeních poctěn klavírními doprovody takových osobností, jakými byli Josef Suk či profesor Radoslav Kvapil.
Souběžně se všemi svými uměleckými aktivitami věnoval se Pičman kontinuálně i rozvoji kulturního života města Benešova a to zejména jeho hudební složky. V době první republiky založil se svými přáteli Ladislavem Šímou a Jaroslavem Nigrinem „Akademické komorní sdružení“, jehož náplní byla organizace kulturního života ve městě. Sdružení pořádalo nejrůznější přednášky, výstavy a koncerty a zvalo do města mnoho významných umělců té doby, jako byl kupříkladu mistr Josef Suk, Smetanovo či Vlachovo kvarteto a další. Otomar Pičman zval taktéž do Benešova i tehdejší studenty a začínající umělce a dával jim tím tak potřebný prostor v počátcích jejich kariéry.
Jednalo se třeba o dnes již proslulé kvarteto Bohuslava Martinů, začínající tehdy pod jménem Havlátovo kvarteto. Po druhé světové válce byl duší amatérského „Sukova komorního orchestru“, který ve své době s pěveckým sdružením „Ozvěna“ a s pražskými sólisty nastudoval Dvořákovo oratorium „Stabat mater“. Stejně jako tento import hodnotné kultury do Benešova měly velkou cenu, jím organizované zájezdy do divadel a koncertních sálů v Praze, jichž se pravidelně zúčastňovali nejen studenti místního gymnázia, ale i benešovští občané. Tím je možno spatřovat přínos Otomara Pičmana pro rozvoj kulturní úrovně města Benešova v jeho neúnavném celoživotním přispívání k budování tohoto města jako přirozeného centra, kypícího plnohodnotného kulturního života.
Provázen vílami, s nimiž protančil nejedny střevíce na strunách svých houslí, opustil svůj svět tónů a harmonie, ve kterém byl vždy pozorným hostitelem a tajemnými dveřmi odešel do jiného, vyššího a dokonalejšího, aby po sobě zanechal své poselství dalekosáhlého významu. Poselství krásy, jež má neomezenou moc navždy ke svému obrazu formovat naše životy.
-sj-