Svou činností postupně překračuje místní hranice a vstupuje do širšího celonárodního kulturního okruhu. Ve čtvrtek 19. a v pátek 20. února četl na stanici Vltava své dvě eseje. V prvním textu (O poutnících a hrdinech) se zabývá tématem umělecké tvorby. Vychází z vlastní empirie při psaní svého chystaného románu. V něm rozděluje postavy na poutníky, opravdové tvůrčí lidi, a na loutky, které se smiřují s danou podobou světa, s dohodou, že "tento svět je nejlepší možný ze všech světů". Autor ukazuje, jak při psaní dojde k určité jistotě a vzápětí se objevuje nová nejistota, jak po dosažení jednoho horizontu ihned vystoupí další. Objevování světa je nekonečné.
V druhé eseji se zamýšlí nad fenoménem Hrdinství a hrdinové. Výrokem (prý) slovenské venkovanky "věřím na slunko, i když nesvítí, věřím v boha, i když mlčí" se Hoza přihlašuje k optimistickému přijímání života. Jmenuje více historických osobností a jejich odlišných projevů hrdinství. Sokrates, Hus, Komenský, Masaryk, Čapek, Palach, hrdinství obyčejného člověka, pro respektování gender pak Němcová, Horáková. Povědět něco výrazného o hrdinství každého z nich bylo nad možností krátké eseje. Asi bylo potřeba pokusit se o stručnou definici hrdinství a jeho vícerychlostní podoby.
Esej je útvar na rozhraní mezi odborným a uměleckým žánrem. Hoza to ukazuje svým vybroušeným metaforickým jazykem a závažností myšlenek. Napsal zdařilé a aktuální eseje. Vždyť právě dnes není vyloučeno, že se Čechy stanou (ne)šťastnou zemí, která bude potřebovat hrdiny. Bylo by tragédií, kdyby byly nešťastnou zemí, která by je neměla.
-Rn-
