O HODNÉM HASTRMÁNKOVI
V jednom malém rybníčku, co by kamenem dohodil hned nade mlýnem, žil jeden hodný hastrmánek. Byl to tak hodný hastrmánek, že mu nikdo neřekl jinak než Hodný hastrmánek. A tenhle Hodný hastrmánek vždycky sedával v lopuchovém křesílku mezi vrbičkami a v odpoledním sluníčku sledoval cvrkot nad hladinou. Večer potom vždycky žbluňkl do rybníčku, přepočítal dušičky v hrníčkách, pořádně se před spaním nalokal vody a usnul na své široké vodní postýlce. Ale zlý mlynář z nedalekého mlýna neměl Hodného hastrmánka vůbec rád a jak ho uviděl, házel po něm kamení, nadával mu a ani to mu nestačilo, že mu kalil vodu, dokonce mu ji občas i kálel. Doslova pil Hodnému hastrmánkovi krev. A ten už byl pomalu celičký bez krve, celičký takový už jenom světle zelený a tak se začal zlému mlynáři vyhýbat. Dušičky přepočítával po ránu, vodu lokal také po ránu a přes den spal. A v lopuchovém křesílku vysedával po nocích, aby se tak vyhnul zlému mlynáři, aby mu ten mlynář nemohl pít krev. A jednou takhle zase seděl hodný hastrmánek v noci mezi vrbičkami a sledoval jak se čeří vlnky a zrovna svítil měsíček jako hovado, když tu najednou zčistajasna, kde se vzal, tu se vzal a kousl ho vlk. A nebyl to ledajaký vlk. Byl to vlkodlak. A od té doby se začal Hodný hastrmánek chovat moc podivně. Od té doby se každou noc přesně o půlnoci vždycky proměnil ve velikého zubatého zeleného vlka a jenom do rána hleděl koho by kousl. A netrvalo dlouho a jedné krásné noci, takhle už nad ránem, šel opilý zlý mlynář z hospody domů do mlýna zrovna kolem vrbiček a najednou hop a skoč! A povalil ho zelený vlk a kousl ho do krku a pil mu krev. A tak se takhle Hodný hastrmánek tomu zlému mlynáři pomstil a zase na oplátku pil krev on jemu. A když se té krve dostatečně nalokal, žbluňkl do rybníčku, ani nepřepočítával dušičky a zavrtal se do své vodní postýlky a spal. A to se navíc ještě k tomu před spaním ani nenalokal pořádně vody. Inu, proč také. Když se před tím nalokal pořádně krve. Inu... jak se říká, krev není voda!
