POHÁDKA O NIKOM
Povídá se povídá, někdy se i přehání a jen pámbu ví, jak to vlastně bylo. A tak se také povídá, že bylo jednou jedno království, které bylo tak daleko, že byste do něj kamenem nedohodili, kdybyste se roztrhli na sedm kusů a ještě se z toho zprudka znečistili velkou potřebou po celém těle. Tak až daleko prý to království bylo. A to království bylo široko daleko vyhlášené tím, že v něm vůbec, ale vůbec nikdo nežil. Kdyby chtěl někdo projít celé to království křížem krážem, sem tam a ještě nazpátek jako vůl, nikoho by tam nenašel. Tak až liduprázdné to království bylo. A nejen, že to království bylo až takhle liduprázdné. Ono v něm ještě ke všemu ale vůbec nic nebylo. Nic, ani co by se za nehet vešlo. A jak tak tedy bylo to království liduprázdné a vůbec nic v něm nebylo, tak bylo celé zvědavé, kdo schválně se do něj přijde podívat, zda-li zvěsti o něm nelžou. A tak čekalo a čekalo, celá dlouhá léta, celé dlouhé věky, až najednou, jednoho krásného dne, kde se vzala, tu se vzala, začala se po celém tom království šeptat fáma, že snad konečně někdo přišel, avšak nevědělo se kdo. Ovšem, nic netrvá věčně a netrvalo dlouho a pravda vyšla najevo jako olej na vodu. Otázka, jež byla na pořadu dne zněla jasně. Kdopak to asi vážil cestu do takto odlehlého království, aby jej celé prošel křížem krážem, sem tam a ještě nazpátek jako vůl? A odpověď na tuto otázku zněla také jasně. Nikdo! Inu, je to tak. Vůbec nikdo. A tak jestli se očekávalo, že přeci jen někdo přijde a dá-li pámbu i něco přinese, tak teď celému milému království pěkně sklaplo, protože jak se povídá, bylo to prý takhle. Nikdo prý tam prostě nepřišel. Nikdo prý tam prostě nebyl. Nikdo prý tam nebyl, nic prý neměl, ale pámbu ví, jak to vlastně bylo. Inu... jak se říká... na každém šprochu, pravdy trochu.
