O VESELÝCH LHÁŘÍCH
Ať si tomu kdo chce věří a kdo nevěří, ať tam běží, za horami a dolami bylo jedno království, kde lidé neuměli vůbec lhát a nikdy by nezalhali ani zbla, ani kdyby hromy padaly a čert na koze jezdil.
A mezi takhle pravdomluvnou chásku se z vedlejšího ulhaného království přistěhovali dva hejsci a ti zase tak tuze vesele a nehorázně lhali, až se jim prášilo od úst. Což byla nakonec výhoda, protože jakmile něco vesele zalhali, tu se jim od úst zvedl oblak prachu a pravdomluvná cháska hned smutně hleděla a věděla, že vesele a nehorázně lžou jako když tiskne. Ale oba veselí lháři je brzo vypekli a čím více lhali jako když tiskne, tím více si natiskli peněz a za ty si zakoupili v zahraničí vysoce jakostní lapače prachu a tím pravdomluvkům zatrhli tipec. A ti potom už nikdy nevěděli na čem jsou a vždy smutně hleděli na oba veselé lháře asi jako když nadloube volovi. A tu nebylo divu, že už ty dva veselé lháře přestalo bavit pravdomluvky stále balamutit svými veselými lžemi jako věžmi, vlastně už byli z jejich smutných buličích pohledů poměrně i dost otrávení a tak se vsadili mezi sebou, že kdo z nich dvou řekne větší lež, ten vyhraje a ten druhý, co prohraje, bude muset za toho prvního veselého lháře do smrti lhát jako když tiskne a tím mu tisknout peníze až do alelujá. A jak si řekli, tak učinili. A to bylo poprvé a naposledy, co oba nelhali. Lehli si tedy na vyhřátou mez, žmoulali stébla a mlčky vyčkávali a vychutnávali si ticho před lží. A tu najednou šla kolem inteligentní krasavice s Í Qé dvě stě devadesát a lhář číslo jedna už už chtěl vyskočit, když tu lhář číslo dvě vesele a nehorázně pravil: „Lež. Má dlouhé vedení!“ A tak se už zdálo, že vyhrál, ale nakonec to bylo nerozhodně, neboť tu opět najednou šla kolem panenka barbína s předlouhýma nohama a lhář číslo číslo dvě už už chtěl vyskočit, když tu lhář číslo jedna vesele a nehorázně pravil: „Lež. Má krátké nohy!“
