O VYSMÁTÉM HONZOVI
Daleko, předaleko, až tam, kde lišky dávají dobrou noc a ani měsíček neví, která bije, bylo jedno maličké království a v něm žil jeden pan král, dva Honzové a pár chalupníků. Suma sumárum patnáct duší a víc ani ň. Pan král tomu spolku vládl, chalupníci chalupničili a oba Honzové měli každý rozličné povolání. První Honza byl věštec a všechno vyvěštil a uhádl a celé dny za peníze věštil a všichni mu říkali Cinkavý Honza. Ne proto, že by všechno vycinkal, ale proto, že kudy šel, tudy mu cinkaly po kapsách zlaťáky, které dostal za své věštění. Druhý Honza byl hrobník a zakopával na hřbitově zesnulé chalupníky a protože taková práce není žádná legrace, tak strašlivě chlastal a potom se vždy všemu strašlivě smál a tak mu všichni říkali Vysmátý Honza. A jednou se jako vždy kvůli úrodě chalupníci opět ptali Cinkavého Honzy: „Inu, Cinkavý Honzo, jakpak zítra bude?“ A Cinkavý Honza jako vždy pravil: „Inu, ajajaj!“ Psí počasí bude. Ajajaj. Nevylézejte vůbec z chalup a raději ani neotvírejte oči!“ A hned je zkasíroval o zlaťáky a s kapsami k prasknutí plnými, že sotva mohl jít, si je šel jako obvykle schovat do studny a jak je tam házel, tak tam přepadl a utopil se ve zlatě. Vysmátý Honza ho tedy vytáhl a zakopal ho na hřbitově a strašlivě chlastal a už už se chtěl začít strašlivě smát a tu chalupníci pravili: „Inu, škoda jen, že tu není Cinkavý Honza. Hned bychom se ho zeptali, jak zítra bude.“ A cinkali zlaťáky až hanba. „Inu...“ Pravil Vysmátý Honza. „Inu, není problém. Půjdu na hřbitov, vykopu Cinkavého Honzu a pozeptám se ho. Jistě mi to poví. Však jsme bratři.“ A tak slovo dalo slovo, Vysmátý Honza si cestou na hřbitov odsypal zlaťáky do další čerstvě vykopané studny a pak již bylo celou noc ze hřbitova slyšet kopání a házení hlíny a nad ránem i tlumený vzrušený hovor. A ráno přišel zaprášený Vysmátý Honza mezi chalupníky a ti pravili: „Inu, co?“ A Vysmátý Honza pravil: „Inu, nevím.“ A chalupníci pravili: „Inu, jak je to možné, toto?“ A Vysmátý Honza pravil: „Inu, tak. Mrtvý, prd ví.“
